Omilostněný a zákon - Kornelius Novak

Založte diskusiu o kázni, ktorú ste si vypočuli. (Bolo by dobre, ak by názov obsahoval meno kazateľa a názov kázne, príp. dátum a miesto, kde bola prednesená. Dôležité je, aby bol v príspevku uvedený aj odkaz, kde sa dá kázeň vypočuť - archív na zborových stránkach, youtube, vimeo, ...)
mikim
Príspevky: 2262
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Omilostněný a zákon - Kornelius Novak

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Omilostněný a zákon - kap. 27

Stále více lidí přichází v poslední době s názorem, že pro Boží dítě již „zákon“ neplatí! Ale cožpak jsme kdy slyšeli o zemi, v níž
zákon platí pro všechny občany, protože je správný a důležitý a při přestoupení zákona dochází k soudu a trestu, ale při udělení milosti to je zrušeno?! Haló? Nejprve je to tak důležité, že za přestoupení zákona hrozí nejtvrdší tresty a poté se to pro omilostněného zruší? To někdo bude odsouzen za zločin, později dostane milost a poté mu řeknou: „Od teďka můžeš už klidně páchat zločiny, protože jsi dostal milost?!“ To je šílenství! Tak to není – ani u Boha ne! Opak je pravdou! Zákon státu platí stále a právě u omilostněného člověka v podmínce se obzvláště dává pozor na to, jestli zákon ctí a dodržuje! Nebo to můžeme říci jinak: široce rozšířenou chybou v křesťanství je, že si člověk myslí, že Desatero je odstraněno, ale Bible mluví o tom, že odstraněn je Mojžíšův zákon se svými rituály a nikoliv Desatero!
Je zvláštní, že opravdovým křesťanům, kteří jsou věrní v malém a odevzdávají se celým životem posvěcení, se stále znovu vyčítá: „Vy jste ale zákoničtí!“
Všeobecně jsem zjistil, že pojem „zákonický“ většina z těch, kteří se nazývají křesťany, chápe absolutně špatně.
Podívejme se teď na to, jaký je rozdíl mezi zákonickým a svatým člověkem.
Zákonický člověk se snaží dodržovat zákon, aby byl zachráněn. Svatý člověk dodržuje Boží zákon dobrovolně a z přesvědčení – ne proto, aby byl zachráněn, ale protože byl skrze Ježíše ospravedlněn a omilostněn, protože miluje Boha, protože žije v posvěcení, protože je skálopevně přesvědčen o tom, že skrze poslušnost v malém se jeho život vydaří! Vidíš ten rozdíl? Zákonický člověk zachráněn není a marně se svými skutky snaží být spravedlivý, omilostněný naproti tomu věří, že ho Ježíš zachránil a protože je zachráněn, tak dobrovolně a z přesvědčení usiluje o posvěcení! Ti, kteří si myslí, že to člověk pod milostí nemusí s hříchem brát tak vážně, mají sklon zaškatulkovat člověka dychtícího po posvěcení jako „zákonického“ – a zde se mýlí v obou bodech (!), neboť Bůh každému jednotlivému člověku pod milostí říká, že má usilovat o posvěcení a o opětovný příchod Ježíše v posvěcení d 12, 14; 2 Pt 3, 11–14).
Mnozí řeknou: ale v Bibli přece stojí, že zákon již pro omilostněného neplatí! Často se citují následující místa v Bibli:
„…odstranil zákon ustanovení a předpisů“ (Ef 2, 14–15) „Vždyť Kristus je konec zákona“ (Řím 10, 4)
Zajímavá a nebezpečná je však tato skutečnost: je pravda, že Kristus je konec zákona – ale otázkou je přece: Jaký zákon se tím
myslí? Bible totiž mluví o různých zákonech a kdo na to nehledí, ten se nechá rychle a jednoduše zavést do bludu! Zde je malý
seznam těchto rozličných zákonů:
Existují přírodní zákony
Existuje morální zákon (např. Desatero)
Existuje rituální zákon (oběti apod.)
Existuje zákon hříchu
Existuje zákon víry
Existuje zákon Ducha
Jaký zákon a jaké předpisy jsou nyní dílem na kříži odstraněny?
Samozřejmě je řeč o rituálním zákoně! Kdo si myslí, že musí nadále obětovat zvířata za své hříchy, ačkoliv byl Ježíš za nás obětován, ten zneuznává Ježíšovu oběť a je v nebezpečí vypadnutí z milosti, z níž člověk opravdu vypadnout může!
V moderním křesťanství se na tomto místě nachází široce rozšířené nedorozumění. Moderní křesťanství nerozlišuje mezi různými zákony v Bibli a hází všechny do jednoho pytle, a přitom Bible jasně mezi různými zákony rozlišuje. Podívejme se nyní na to, jak Boží slovo mezi různými zákony rozlišuje. Bůh dal Desatero, které vlastní rukou napsal na kámen a Mojžíš je měl vložit do schrány (Ex 40, 20; Dt 10, 2.5; 1 Kr 8, 9; 2 Pa 5, 10) Poté dal Bůh Mojžíšovi další zákon, který Mojžíš sám sepsal do knihy; tento zákon dostal jiný název, jmenuje se „Mojžíšův zákon“ a tento zákon neměl Mojžíš dát do schrány k Desateru, nýbrž vedle ní (Dt 31, 26)
Svítá ti? Jeden zákon byl napsán Boží rukou, druhý rukou Mojžíšovou. Jeden zákon byl napsán na kámen, druhý do knihy.
Jeden zákon byl uložen do schrány, druhý vedle ní. Desatero bylo uloženo do schrány, protože bude ústředním bodem pro celou věčnost a v každé Boží smlouvě! Mojžíšův zákon byl položen po straně schrány, protože měl být později na kříži odstraněn! Pergamen je pomíjivý, tento zákon měl dojít ke svému konci! Ale nikoliv Desatero! To bylo samotným Bohem zapsáno do kamene, protože je zjevením Jeho samotného a zůstává jako Bůh neměnné navěky! Když o tomto tématu diskutovali první křesťané, tak šlo naprosto jasně o hodnocení Mojžíšova zákona a nikoliv o Desatero (Sk 15, 5–6).
Mezi prvními křesťany byli hlavně Židé, kteří neznali jiný život než s rituálními oběťmi a obřízkou, jež jsou popsány v Mojžíšově zákoně. Ale když uvěřili, tyto oběti a obřízka se staly nadbytečnými. Proto Pavel říká:
„Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“ (Ga 5, 4)
Zde přece není řeč o Desateru, o zákonu víry či zákonu Ducha! Zde jde o rituální zákon (Mojžíšův zákon). V prvních sborech bylo mnoho lidí z izraelského národa a ti se cítili zavázáni k tomu,
aby nadále dodržovali morální a také rituální zákon – aby si zasloužili spásu. Pavel se snažil jim osvětlit, že rituální zákon již
neplatí, protože Ježíš se stal jednou provždy naším obětním beránkem – že jsme spravedliví a omilostněni skrze naši víru v Ježíše! Proto morální zákon nedodržujeme proto, abychom byli zachráněni, neboť zachráněni jsme skrze víru v Ježíše Krista. Dodržujeme však morální zákon, protože jsme zachráněni a milujeme Boha! Morální zákon zůstává navěky a navždy, protože Bůh je spravedlivý, a zákon je výrazem Boží svaté a spravedlivé podstaty. Kdo nebere na vědomí tyto souvislosti, ten se velmi jednoduše dostává na scestí!
Vidíš ten rozdíl? Zákonický člověk chce dodržovat zákon, protože si tak chce zasloužit spasení, je to však obráceně! Opravdový křesťan dodržuje Desatero a víc než jen to, neboť je zachráněný a přesvědčený o tom, že poslouchat Boha je pro něj to nejlepší!
V souvislosti s rituálním a morálním zákonem existovalo pro praktikující Židy jedno důležité ustanovení a také toto ustanovení bylo pro omilostněného zrušeno – zůstává však v platnosti pro nevěřící:
„Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.“ (Ga 3, 10)
Tento zákon jasně ukázal, co člověka čeká již při jednom přestoupení zákona. Již jedno přestoupení zákona stačí na to, aby byl člověk prokletý! To znamená, že jsme všichni prokletí! Ale díky Bohu! Ježíš vzal toto prokletí na sebe! Galatským 3, 13: „Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe (neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.')“
Skrze Ježíšovu smrt jsme tedy z prokletí tohoto konkrétního rozsudku zákona vykoupeni. To znamená: Protože Ježíš zaplatil na kříži, nemusíme již pykat v pekle – to ale neznamená, že potom jako omilostnění smíme porušovat morální zákon – ani v budoucnu v nebi ani zde na zemi! Existují skutečně kazatelé, kteří zvěstují toto: Zákon je prokletí, protože nám zakazuje všechno, co nás „baví“! Ježíš prokletí odstranil a teď je tu párty!“ Ale takoví lidé jsou úplně zaslepeni! Zaměňují Desatero s konkrétním „zákonem“, že přestupník je proklet. Zaměňují ještě mnohem více… Proto se musíme naučit rozlišovat mezi různými zákony. Ježíš naplnil trest a zástupnou oběť, které Zákon požadoval – neprohlásil však, že je Desatero od té chvíle zrušené – naopak! „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5, 17–19)
Jan řekl: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká,“ (1 J 5, 3)
„Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.“ (Zj 22, 14)
Jasněji již to nejde! Omilostněný člověk se vyznačuje tím, že dodržuje Boží slovo a dobrovolně a z přesvědčení žije v harmonii s Boží vůlí! Je to démonický blud, který nám chce namluvit, že můžeme klidně nadále hřešit, protože Bůh je milostivý! Bůh před lidmi s takovými tendencemi varoval: „Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ju 1, 4)
Kdo žije s postojem: „Pro jednou se nic nestane“ nebo „Tenhle malý hřích nebude přece tak hrozný…“, ten tím dokazuje, že nemá ani potuchu o Boží svatosti, spravedlnosti a milosti. Mnozí se dovolávají následujícího výroku:
„…takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ (Řím 7, 6) Mnozí si myslí, že když je litera, tedy písmeno, něco „malého“, nemusíme již v životě v posvěcení být tak úzkostliví a malicherní, nýbrž můžeme klidně „velkoryse“ ten či onen hřích přehlédnout. Ale přečti si celou kapitolu, v níž je tato věta uvedena! Tam čteme naprosto jasně, že zákon je duchovní, svatý, spravedlivý a dobrý! Co má tedy Pavel na mysli tímto výrokem, že již nesloužíme pod starou literou zákona, nýbrž v novém životě Ducha? Pavel tím míní ten bod, který jsme osvětlili pomocí oněch 10 prstů. Jako omilostnění bychom již neměli zákon vidět pouze jako „literu“ a omezovat se při dodržování zákona pouze na Desatero, nýbrž za ním rozeznávat Boha a v každé situaci uskutečňovat Jeho svatost! Bůh od „Božího dítěte“ očekává mnohem více než jen dodržování Desatera a plnění své povinnosti! Bohu jde o naši lásku! Neměli bychom zákon dodržovat z pocitu povinnosti, nýbrž dobrovolně a z přesvědčení, protože je svatý, duchovní, spravedlivý a dobrý! Měli bychom Bohu
sloužit v novém životě Ducha! Pavel zde vyučuje to, čemu jsme se již věnovali, totiž že Bůh chce v každém omilostněném vypůsobit svou duchovní a svatou podstatu – to je mnohem více a mnohem hlubší než „dodržovat psaná přikázání z povinnosti“ – ale v žádném případě to neznamená méně než dodržovat psaná přikázání! Bludaři tvrdí, že máme těmto veršům rozumět tak, že milostivý Bůh není malicherný, ale je tím myšlen pravý opak! Bůh nechal jasně prorokem vyřídit, co chce Duch svatý v lidech vypůsobit:
„Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ez 36, 26)
Zde je jasně oznámeno, k čemu život v Duchu povede! Jak toto proroctví zapadá do rozšířeného názoru, že již Boží přikázání
nejsou důležitá? Kdo to říká, ten musí tvrdit, že zde Bůh nechal rozšířit falešné proroctví nebo že se Ezechiel zmýlil! Ale
tak tomu není. Cíl vylití Ducha je jasně pojmenován. Zdůrazňuji to ještě jednou: zákonický člověk dodržuje psané zákony proto, aby byl
zachráněn a neuznává tím dílo Ježíše na kříži, omilostněný dodržuje zákony nikoliv proto, aby byl omilostněn, nýbrž protože
omilostněn byl a protože při obrácení získal přesvědčení, že tím nejlepším je ve všem poslouchat Boha! Zákonický člověk pociťuje dodržování zákonů jako povinnost a donucení, omilostněný dodržuje zákony dobrovolně a z přesvědčení, protože miluje
Boha a chce s Ním žít v harmonii! Omilostněný činí ve své lásce víc než jen dodržování Desatera!
„oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí.“ (1 J 3, 22)
Jan činí víc než dodržování přikázání! Láska chce milovanému ve všem činit to, co se mu líbí! Přesně tak tomu rozuměl také Pavel!
„Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám.“ (Fm 21)
Láska udělá víc než pouhá poslušnost z povinnosti – ale nikdy ne méně! Co pro jednoho člověka může být břemenem, to bude pro „zamilovaného“ radostí a ctí, když to smí pro milovaného vykonat. Jak můžeme říkat, že milujeme Boha jako našeho Otce,
když Ho nechceme těšit? „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká,“ (1 J 5, 3)
Co má Bůh z toho, když z lásky k Němu zapálíme svíčku v kostele a poté nadále žijeme v hříchu stejně jako předtím? Nebo když
se na „bohoslužbě chval“ emocionálně opijeme a bájíme o „lásce“ a poté nadále žijeme světsky?! Nic proti lidem, kteří Boha
ze srdce chválí, ale myslím, že rozumíme tomu, o co jde Bohu v první řadě.
Je široce rozšířeným názorem, že nyní platí zákon lásky a nikoliv již Desatero. Ale co je to za tlach? Jak může někdo někoho
milovat, když mu lže a okrádá ho? … Jak zaslepený musí člověk být, když si myslí, že existuje láska na úkor Desatera!? Ne, opravdová láska žije v harmonii s Boží morálkou, nebo si nezaslouží být nazývána láskou. Zde se velká část moderního křesťanství nachází na naprosto chybné cestě.

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 27 neregistrovaných