Podmínečné propuštění - Kornelius Novak

Založte diskusiu o kázni, ktorú ste si vypočuli. (Bolo by dobre, ak by názov obsahoval meno kazateľa a názov kázne, príp. dátum a miesto, kde bola prednesená. Dôležité je, aby bol v príspevku uvedený aj odkaz, kde sa dá kázeň vypočuť - archív na zborových stránkach, youtube, vimeo, ...)
mikim
Príspevky: 2262
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Podmínečné propuštění - Kornelius Novak

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Podmínečné propuštění - kap. 25

Následující body nedochází v moderní teologii téměř žádného povšimnutí: když je odsouzený pachatel propuštěn na základě udělení milosti, ačkoliv patří do vězení, pak není propuštěn bezpodmínečně, nýbrž pod podmínkou! A pro člověka v podmínce zůstává rozsudek a samozřejmě též zákon onoho státu v platnosti.
Jeden pravdivý příklad: měl jsem praxi v několika vězeních a seznámil jsem se s jedním mužem, který strávil 36 (!) let svého života ve vězení! Jednou byl opět propuštěn na podmínku a ukradl v supermarketu krabičku cigaret. Načapali ho při tom a protože byl mezi jiným předtím odsouzen za krádež, tak šel ihned znovu do vězení, aby si odseděl zbytek svého trestu – neboť rozsudek zůstává v platnosti, dokud je odsouzený v podmínce!
Pro život z víry musíme bezpodmínečně vzít v úvahu následující body:
Soudní rozsudek zůstává při udělení milosti pravomocný tak dlouho, dokud nevyprší lhůta podmínky.
Zákon určité země platí během podmínečného propuštění přesně tak jako předtím a samozřejmě i poté.
Žádný omilostněný nemá během podmínečného propuštění svobodu porušovat zákony! Pokud to činí, tak vypadává z milosti
a musí znovu nastoupit trest, ke kterému byl odsouzen – protože ten zůstává pravomocný!
V případě omilostnění se provinilec dostává ven na podmínku a má nyní příležitost s veškerou pomocí a podporou od státu žít
život bez porušování zákona – přesně v tom se musí osvědčit!
Když se omilostněný neproviní a prokáže, že začal žít nový život, pak zůstane na svobodě a po vypršení podmínky ztrácí rozsudek na platnosti!
To samé platí také u Boží milosti. Bible jednoznačně mluví o tom, že Bůh dává lidem milost proto, aby z nich udělal svaté lidi. Od chvíle našeho omilostnění jsme propuštěni „na podmínku“, abychom byli posvěceni – neboť Bůh z nás chce udělat svaté lidi pro své svaté nebe – tento bod se dnes rád zamlčuje! Ale Boží slovo nám říká:
„Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“ (Žd 12, 14)
Nikdo Pána nespatří, pokud nežije ve svatosti. Víra v Boha, která nás nechává takovými, jací jsme, je bezcenná. Kdo zneužívá milost k tomu, aby nadále hřešil, ten by si měl uvědomit, co k tomu Bůh říká:
„Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a ‚žárem ohně, který stráví Boží odpůrce‘. Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. Vždyť víme, kdo řekl: ‚Já budu trestat, má je odplata.‘
A jinde: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10, 26–31)
Boží slovo je v tomto bodě tak jasné jako i v každém dalším bodě.
Existují však lidé, kteří všechno překrucují, aby ti mohli ukázat, že to tak Bůh nemyslí a že omilostněný (či obrácený, znovuzrozený nebo pokřtěný v Duchu) může dělat, co chce a už nemůže jít do zahynutí. Není to bláznivé? Někteří skutečně tvrdí, že se člověk může stát i satanistou, když je znovuzrozený, a ani po tom nemůže jít do zahynutí. Ale to v Bibli nestojí! Zde stojí, že existuje hroznější trest pro ty, kteří chtějí zneužít Boží milost ke hřešení. Boží slovo je zde naprosto jasné! Bible je napsána tak prostě a srozumitelně, že člověk potřebuje pomoc jiného, aby si ji vykládal špatně! Co jiného má na mysli Pavel, když říká: „pozbyli jste milosti.“ (Ga 5, 4)
Je tedy možné vypadnout z milosti! Člověk může Boží milost přijmout naprázdno:
„Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno“ (2 Kor 6, 1)
Jde to ještě jasněji? Podívej se, co píše Ježíš církvi v Efezu – tedy těm, kdo dostali milost!
„Ale mám proti tobě, že jsi opustil tu svou první lásku. Proto si vzpomeň, odkud jsi spadl a čiň pokání a první skutky. Jinak k tobě brzy přijdu a pohnu tvým svícnem z jeho místa, nebudeš-li činit pokání.“ (Zj 2, 4–5)
Tito lidé dostali milost, ale opustili svou první lásku, tzn. nahradili své na počátku nabyté přesvědčení poslouchat ve všem Boha
dobrovolně a z přesvědčení, jiným smýšlením, možná takovýmto: „Hm, já už nemůžu zahynout, takže můžu klidně hřešit…“
To je velmi zajímavé. Ve Skutcích apoštolů čteme, že Pavel Efezským oznámil veškerou Boží vůli. Byli tedy, co se týče teologie,
úplně na špičce! Ale biblické vědomosti nikoho nezachrání! Boží výpověď je zjevná a nesporná! Ve stejné kapitole má Ježíš ostrá
slova pro ty omilostněné, jejichž postoj zvlažněl:
„Znám tvé skutky, že nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! A tak, že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3, 16, B21)
Ježíš zná tvé skutky! Abys byl zachráněn, nepotřebuješ žádné dobré skutky, nýbrž kajícný postoj. Kdo ale chce pod milostí zůstat takový, jaký přišel, ten slyší naprosto jasně, co Ježíš říká:
„Z vás vlažných se mi chce zvracet!“ Zasáhne nás to? Nebo necháme Ježíše mluvit a uvelebíme se ve svých teologických iluzích? Bůh nám nechal vyřídit, co má život pod milostí společného se skutky:
„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem.“ (Tt 2, 11–15)
Pod milostí se máme stát lidmi, kteří dobrovolně a z přesvědčení činí dobré skutky! Na to klade Bůh enormní „důraz“! To má Titus
vyučovat! Skrze Jakuba nám Bůh nechává vyřídit: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá
skutky? Může ho snad ta víra spasit?“ (Jk 2, 14) Taková „víra“ není nic víc a nic míň než vzít biblické pravdy na vědomí a přitom chtít potají nadále hřešit. Ale biblická víra v evangelium mění postoj a skrze život v Duchu vede k rozhodnému a důslednému posvěcování – jinak je to mrtvá víra!
„Chceš však poznat, ó marný člověče, že víra bez skutků je mrtvá?“ (Jk 2, 20, B21)
Pokud tvá víra nepůsobí vnitřní a vnější svatost a nepřivádí všechny tvé cíle, hodnoty, priority a motivy stále více do shody s Božími hodnotami a vůlí – a nevede k tomu, že činíš dobré skutky, pak to není spásná víra Bible! Potom je tvá „víra“ mrtvá!
A v tom vidím ohromný problém na křesťanské scéně! Tyto aspekty ještě vůbec nejsou v povědomí „křesťanů“. Ale Bible má
pro naše sbory důležitá slova:
„Proto, jak říká Duch svatý (Ž 95, 7–11): ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Ve svém hněvu jsem přísahal:
Nevejdou do mého odpočinutí!‘ Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce.“ (Žd 3, 7–14)
Zde jsou církve omilostněných varovány před odpadnutím od živého Boha! Účast na Kristu máme tehdy, když až do konce nasloucháme v posvěcení Duchu svatému! Můžeme proto zcela jasně hovořit o „podmínce“. Kdo až do konce naslouchá „probačnímu asistentovi“, Duchu svatému, ten přijde do nebe. Kdo ale onoho „probačního asistenta“, Ducha milosti, Ducha, který nás chce posvětit, ignoruje, ten nevejde do Božího odpočinutí, nýbrž půjde do zahynutí!
Život v milosti je více než život s prefabrikovanými teologickými modely, které se posouvají v hlavě sem a tam. Život v milosti je život s Duchem, který mluví! Duch svatý mluví! Duch je mimo jiným také naším „probačním asistentem“, tedy pomocníkem při podmínce, a pomáhá nám při tom, abychom se, oklamáni hříchem, nezatvrdili a neodpadli, nýbrž abychom kráčeli kupředu v posvěcení a zachovali svou důvěru pevnou až do konce! Ale zatvrdit se a odpadnout je možné!
Skrze omilostnění jsme byli dokonce Bohem přijati jako Jeho děti a smíme Boha nazývat svým Otcem. Bylo by skutečně velice jednostranné vidět náš vztah s Bohem pouze tak, že Bůh je naším soudcem a Duch svatý naším „probačním asistentem“. Ne, skrze znovuzrození jsme se opravdu stali Božími dětmi a Bůh je skutečně naším Otcem! Nyní však pozor:
Co to znamená, že je Bůh naším Otcem? Jaké srovnání tím chce Bůh vykreslit? Stále znovu jsem slyšel, že tím je myšleno následující: „Syn je syn, jedno jakým směrem se vyvine a jakou cestou jde – protože má geny Otce.“ Správně, to se týká nás lidí. Ale jaký závěr z toho vyplývá, pokud připustíme, že Bůh má toto na mysli, když mluví o tom, že je naším Otcem a my jsme Jeho děti?
Potom dojdeme k následujícímu chybnému, ale široce rozšířenému názoru: když je člověk znovuzrozen, tak již nemůže jít do
zahynutí, jedno jakým směrem se dále vyvine, jedno jak dále žije, také když se k Bohu obrátí zády a už s Ním nechce mít nic společného – „syn zůstává synem a přijde do nebe“ – a to je nejen totální hloupost, nýbrž také démonický útok na posvěcení! Když
čteme v Bibli o tom, že je Bůh naším Otcem a my jsme Jeho dětmi, tak je tím myšleno něco jiného: jde o to, že dítě se ve zdravém vztahu s otcem ve všem orientuje podle něj, neomezeně mu věří, učí se od něj a je formováno jeho vlivem. Otec své dítě miluje a stará se o něj a je pro něj měřítkem všech věcí. Dobré dítě otci věří, důvěřuje mu a poslouchá ho dobrovolně a z přesvěd­čení a nechává se od něj vychovávat k dobrému. To je tím myšleno! Bůh totiž nechce pouze „děti“, ale poslušné a svaté děti!
„Jakožto poslušné děti se nepřizpůsobujte dřívějším žádostem jako v době své nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy ve všem svém chování svatí. Je přece napsáno: ,Buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘ Nazýváte-li Otcem Toho, který bez ohledu na osobu soudí každého podle jeho díla, prožijte čas svého pobytu zde v bázni. Víte přece, že jste ze svého marného životního způsobu předaného od otců nebyli vykoupeni pomíjejícími věcmi, totiž stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jakožto beránka bez úhony a poskvrny.“ (1 Pt 1, 14–19, B21)
Zde stojí nad slunce jasněji, že Bohu nejde v první řadě o to, mít co možná nejvíce dětí, nýbrž chce mít poslušné děti, které žijí zaměřeny na Boží svatost! Boží vůlí není v první řadě kvantita, ale kvalita! Stojí zde také, že Otec bude bez ohledu na osobu soudit každého podle jeho díla! To se týká Jeho dětí stejně jako všech ostatních. Petr zřetelně říká, že soud začíná od Božího domu! Apoštol Petr zde jasně varuje předtím, aby si nikdo nenamlouval něco o tom, „že je dítětem“, jako onehdy Izraelité, kteří říkali „Bůh je naším Otcem“ a Ježíš jim musel říci: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.“ (J 8, 44)
Existuje tolik lidí, kteří mluví o tom, že je Bůh jejich Otcem – otázkou je, jsi poslušným dítětem? Petr říká naprosto jasně, „Nazýváte-li Otcem Toho, který bez ohledu na osobu soudí každého podle jeho díla, prožijte čas svého pobytu zde v bázni…“ Pro Boží dítě již není žádný prostor k bezstarostnému hřešení! Bůh řekl zcela zřetelně, koho přijme za své dítě.
„…Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘
A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin a ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů ‘. Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“ (2 Kor 6, 14 – 7, 1)
My máme toto Boží zaslíbení! Bůh nás chce přijmout a chce být naším Otcem. Ale toto zaslíbení je zcela jasně vázáno na podmínky! U Boha není milost pro všechny! Co tedy musíme dělat, abychom se stali a zůstali omilostněnými?
Za prvé musíme uznat Boží svatost a spravedlnost Za druhé musíme uznat svou vinu Za třetí musíme akceptovat Boží trest Za čtvrté musíme věřit tomu, že Ježíš tento trest zástupně vytrpěl Za páté musíme prosit o milost Za šesté se musíme obrátit a polepšit
Za sedmé nás Bůh musí konkrétně omilostnit Co musíme dělat, abychom pod milostí zůstali? Musíme poslouchat Ducha svatého a zůstávat v posvěcení. Boží Duch nám při tom pomáhá, takže žádný omilostněný nemusí vypadnout z milosti!

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 37 neregistrovaných