od používateľa Realista » 22 Dec 2018, 09:35
Ježíš a půst. 2, 18—22.
Také třetí výroková historie Markova Evangelia svědčí o Ježíšově zápase za vyšší a lepší zbožnost, než byla soudobá zbožnost zákonicko-farizejská. Tentokráte jde o otázku postu. I zde je uvedeno Ježíšovo zásadní rozhodnutí, které bylo a má být normou pro křesťanskou zbožnost.
Půst jako vnější projev vnitřní kajícnosti a smutku byl v Mojžíšském Zákoně předepsán pro velký den smíření a velké dny pokání. Také o jednotlivcích se v Starém zákoně vypravuje, že projevovali postem vnitřní smutek a potřebu pokání. Tak se praví o Davidovi, že se modlil k Bohu, když onemocnělo dítě, jež mu porodila manželka Uriášova, a že se postil. (2. Sam. 12, 16.) Také o Danielovi se vypravuje, že s modlitbami spojoval půst (Dan. 9, 3). Žalmista vyznává, že »duši svou postem trápil« (Ž. 35, 13). V těchto případech vycházel půst z vnitřní potřeby a byl projevem zbožné duše, zvláště ve spojení s modlitbou.
Ale v době Ježíšově byl půst pěstován jako vnější zbožný obyčej podle určitých pravidel a v určité dny. Byl to jeden z dobrých skutků zákonicko-farizejské, legalistické zbožnosti. Farizeové se postili dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, a věřili, že zachováváním postu jako čistě zvykového vnějšího skutku, bez vnitřní potřeby, si dobývají zásluh u Boha a rozmnožují poklad svých dobrých skutků k vyrovnání svých přestupků. Byl to jeden z prostředků k dosažení »spravedlnosti«. Učedníci Jana Křtitele zachovávali soudobý postní obyčej také. Platil jim za zbožné chování, shodné s vůlí Boží.
Marek a podle něho i Matouš (9, 14—17) a Lukáš (5, 33—39) zachovali vzpomínku tradice, jak Ježíš vedl boj se zástupci staré zbožnosti i o tento projev zbožnosti.
[18] Událost vyrůstá z konkrétní životní situace. Stalo se to v jednom z těch postních dnů. Učedníci Janovi a farizeové se právě postili. Ale Ježíš a jeho učedníci se nepostili, nýbrž, jak výslovně uvádí Lukáš, jedli a pili. To ovšem připadalo zástupcům staré zbožnosti jako bezbožnost a ta zasluhovala výtky. Vyslovili ji ve formě otázky Ježíšovi. I přijdou a ptají se: »Proč se postí učedníci Janovi a učedníci farizeů, ale tvoji učedníci se nepostí?« Výtka je namířena přímo jen proti učedníkům, ale nepřímo proti Ježíšovi, neboť on je jako Mistr odpovědný za své učedníky.
[19] Ježíš odpověděl podle známého zákonického debatního zvyku protiotázkou. Ježíš jim odpověděl: »Mohou se mládenci na svatbě postiti, dokud je ženich s nimi?« Otázka je obrazná, malé podobenství. Svatba je doba a příležitost k radosti a k veselí, nikoliv k smutku a pokání. Mládenci jako ženichovi přátelé mají zvlášť právo být veselí, mají i hosty obveselovat. Jak by tedy na nich mohl někdo chtít, aby se o svatbě rmoutili a dávali najevo smutek? A poněvadž půst je projevem smutku, nemůže nikdo požadovat půst od mládenců na svatbě. Mládenci na svatbě se nebudou postit jen proto, že se právě někdo ze zbožného zvyku postí. Nemají vnitřní potřeby postit se, nesrovnává se to se situací mládenců na svatbě. Tímto podobenstvím chce Ježíš říci: Ani moji učedníci nemají důvodu zachovávat postní zvyk, který neplyne z vnitřní zbožné potřeby. Učedníci kolem Ježíše, hlasatele radostné zvěsti o království Božím, které se přiblížilo, jsou jako mládenci o svatbě kolem ženicha. Půst se nesrovnává s jejich situací. Oni mají důvod k radosti a ne k smutku a lítosti, jejichž projevem je půst. Nemusí ani nemají se postit jen proto, že jiní mají právě zvyk se postit. Ježíš tedy zásadně půst neodmítá, spíše jej uznává jako vnější projev vnitřního smutku. Ale odmítá jej pro tento okamžik a případ, poněvadž není důvodu ani příležitosti k smutku, a tedy postu. Toto Ježíšovo stanovisko je zároveň ve shodě s duchem starozákonní zbožnosti, ale odporuje soudobé zbožnosti legalistické. Zástupcům té zbožnosti tak Ježíš velmi vhodně odpověděl na jejich otázku, proč se jeho učedníci nepostí, zatímco učedníci Janovi a farizejští se postí. Tato Ježíšova odpověď je vyvrcholením výrokové historie a je normou pro smýšlení i jednání křesťanů.
[20] Ale v Evangeliu jsou obsažena ještě další Ježíšova slova jako pokračování jeho odpovědi tazatelům. »Pokud mají ženicha s sebou, nemohou se postiti. Přijdou však dny, kdy ženich bude od nich vzat, a pak se budou postit v onen den.« Tato slova už nejsou pouhou odpovědí na otázku Ježíšových odpůrců, nýbrž jdou mnohem dále. A nejsou už jen podobenstvím, nýbrž zřetelnou alegorií, kde nejen ženich znamená Ježíše a mládenci učedníky, ale kde slovem »vzat« je naznačena Ježíšova násilná smrt a o postu se mluví jako o křesťanském obyčeji, a to v den Ježíšovy smrti, »v onen den«, kdy bude »vzat«. To všechno naznačuje, že tu už nejde o původní Ježíšova slova, nýbrž o výtvor prvotních křesťanů, jímž chtěli odůvodnit svou postní praxi, a proto tato slova vložili na vhodném místě do Ježíšových úst. První křesťané se záhy po smrti Ježíšově postili, zprvu v tytéž dny jako farizeové a učedníci Janovi, později však zavedli odlišné postní dny, především den Ježíšovy smrti, pátek, vedle něho pak také středu. V prvé době křesťanské, dokud Ježíšova slova kolovala jen v ústním podání, mohly se do evangelní tradice jako Ježíšova slova dostat tyto dvě věty, obsahující motivaci prvokřesťanské postní praxe: není to vnější úkon bez vnitřního zdůvodnění, ale je to vnější projev vnitřního smutku nad tím, že Ježíš jim je vzat. Třeba to tedy nejsou původní Ježíšova slova, nejsou přece proti duchu Ježíšovu.
[21] Jako na jiných místech Evangelia jsou i zde k výrokové historii připojena Ježíšova slova, která velmi vhodně navazují na Ježíšovu obraznou protiotázku. Jsou to dvě krátká podobenství, která se netýkají jen otázky postu, nýbrž která se obecně vyslovují o rozdílu mezi starou a novou zbožností a o vzájemné neslučitelnosti obou. Ježíš tato slova mohl pronésti i při jiné příležitosti. Ale evangelistovi, který je asi nalezl v některém ze svých pramenů, patrně ve sbírce Ježíšových slov, se velmi dobře hodila na toto místo, neboť se mohla chápat jako další, vystupňované, zásadní důvody proti postu jako projevu staré vnější zbožnosti; proto je připojil na toto místo svého mozaikového obrazu Ježíšova života.
Obě podobenství ilustrují poměr mezi starou a novou zbožností. Prvé podobenství zní: »Nikdo nepřišívá záplatu z nevalchované látky na starý šat; sic se ta nová náplň ze starého vytrhne a trhlina se zhorší.« Toto podobenství se týká více starého, ačkoliv má zřetel i na nové. Ukazuje, že staré není spojením s novým nikterak zlepšeno, obnoveno, nýbrž zhoršeno, poškozeno. Přišije-li se na starý, již zvetšelý šat záplata z nové, nevalchované, ještě se srážející látky, pak taková záplata vytrhne na okrajích starou zvetšelou látku, a je z toho jen větší škoda, na starém i na novém. Tak je tomu také se starou a novou zbožností. Starou zbožnost nezlepšíme nějakým novým přídavkem; tím jí jen uškodíme, a novému také. Stará zbožnost je starou zbožností, nechme ji dožít!
[22] Myšlenka prvého podobenství je zesílena podobenstvím druhým, které má zase více na zřeteli nové, zdůrazňuje víc právo nového, ačkoliv má ohled i na staré. »Nikdo nenalévá mladého vína do starých měchů, sic víno roztrhne měchy a přichází nazmar víno i měchy.« V Palestině uchovávali a dodnes uchovávají víno v sešitých zvířecích kožích. Když takové měchy zestárnou, kůže zvetší, nemůže vydržet rozpínání mladého, kvasícího vína, praská a — víno vyteče, měch pak je rovněž zničen. Nové víno tedy nemá být lito do starých měchů. To platí i o nové zbožnosti vzhledem ke staré. Každá má své vlastní formy. Nová zbožnost, nový obsah potřebuje nových forem. Nové nesmí být vnucováno do starých forem. Nové nepotřebuje starého a staré by nového v sobě nemohlo snést. Kdo je chce spojovat, škodí oběma.
Obě podobenství tedy obrazně vyslovují, že je nerozumno spojovat staré a nové, ježto je tím poškozeno nové, neuskutečňuje se pak ani staré ani nové. Nové nesmí být spojováno se starým; staré je staré a třeba je ponechat minulosti; nové je nové a třeba mu dát plnou možnost uplatnění a rozvinutí.
V naší souvislosti chtěl evangelista připojením těchto Ježíšových výroků k výrokové historii říci: Učedníci se nepostí nejen proto, že nemají důvodu k smutku, ale i proto, že vůbec nelze do nové zbožnosti přijímat formy staré zbožnosti.
Ovšem tato Ježíšova podobenství neplatí jen pro případ postní praxe, s níž ji evangelista spojil, nýbrž pro celou oblast staré židovské a nové Ježíšovské a pak křesťanské zbožnosti. Starý šat židovství nebylo možno uchovat jen nějakými novými záplatami z evangelia a nové víno evangelia nebylo možno uchovat ve starých formách židovství. Pravda evangelia je živá moc, má velké tvořivé a formující síly. Každé její spoutávání znamená škodu a není konec konců nic platné.
Převzato z Výkladu Evangelia Markova (F. Kovář, 1946)
Ježíš a půst. 2, 18—22.
Také třetí výroková historie Markova Evangelia svědčí o Ježíšově zápase za vyšší a lepší zbožnost, než byla soudobá zbožnost zákonicko-farizejská. Tentokráte jde o otázku postu. I zde je uvedeno Ježíšovo zásadní rozhodnutí, které bylo a má být normou pro křesťanskou zbožnost.
Půst jako vnější projev vnitřní kajícnosti a smutku byl v Mojžíšském Zákoně předepsán pro velký den smíření a velké dny pokání. Také o jednotlivcích se v Starém zákoně vypravuje, že projevovali postem vnitřní smutek a potřebu pokání. Tak se praví o Davidovi, že se modlil k Bohu, když onemocnělo dítě, jež mu porodila manželka Uriášova, a že se postil. (2. Sam. 12, 16.) Také o Danielovi se vypravuje, že s modlitbami spojoval půst (Dan. 9, 3). Žalmista vyznává, že »duši svou postem trápil« (Ž. 35, 13). V těchto případech vycházel půst z vnitřní potřeby a byl projevem zbožné duše, zvláště ve spojení s modlitbou.
Ale v době Ježíšově byl půst pěstován jako vnější zbožný obyčej podle určitých pravidel a v určité dny. Byl to jeden z dobrých skutků zákonicko-farizejské, legalistické zbožnosti. Farizeové se postili dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, a věřili, že zachováváním postu jako čistě zvykového vnějšího skutku, bez vnitřní potřeby, si dobývají zásluh u Boha a rozmnožují poklad svých dobrých skutků k vyrovnání svých přestupků. Byl to jeden z prostředků k dosažení »spravedlnosti«. Učedníci Jana Křtitele zachovávali soudobý postní obyčej také. Platil jim za zbožné chování, shodné s vůlí Boží.
Marek a podle něho i Matouš (9, 14—17) a Lukáš (5, 33—39) zachovali vzpomínku tradice, jak Ježíš vedl boj se zástupci staré zbožnosti i o tento projev zbožnosti.
[18] Událost vyrůstá z konkrétní životní situace. Stalo se to v jednom z těch postních dnů. Učedníci Janovi a farizeové se právě postili. Ale Ježíš a jeho učedníci se nepostili, nýbrž, jak výslovně uvádí Lukáš, jedli a pili. To ovšem připadalo zástupcům staré zbožnosti jako bezbožnost a ta zasluhovala výtky. Vyslovili ji ve formě otázky Ježíšovi. I přijdou a ptají se: »Proč se postí učedníci Janovi a učedníci farizeů, ale tvoji učedníci se nepostí?« Výtka je namířena přímo jen proti učedníkům, ale nepřímo proti Ježíšovi, neboť on je jako Mistr odpovědný za své učedníky.
[19] Ježíš odpověděl podle známého zákonického debatního zvyku protiotázkou. Ježíš jim odpověděl: »Mohou se mládenci na svatbě postiti, dokud je ženich s nimi?« Otázka je obrazná, malé podobenství. Svatba je doba a příležitost k radosti a k veselí, nikoliv k smutku a pokání. Mládenci jako ženichovi přátelé mají zvlášť právo být veselí, mají i hosty obveselovat. Jak by tedy na nich mohl někdo chtít, aby se o svatbě rmoutili a dávali najevo smutek? A poněvadž půst je projevem smutku, nemůže nikdo požadovat půst od mládenců na svatbě. Mládenci na svatbě se nebudou postit jen proto, že se právě někdo ze zbožného zvyku postí. Nemají vnitřní potřeby postit se, nesrovnává se to se situací mládenců na svatbě. Tímto podobenstvím chce Ježíš říci: Ani moji učedníci nemají důvodu zachovávat postní zvyk, který neplyne z vnitřní zbožné potřeby. Učedníci kolem Ježíše, hlasatele radostné zvěsti o království Božím, které se přiblížilo, jsou jako mládenci o svatbě kolem ženicha. Půst se nesrovnává s jejich situací. Oni mají důvod k radosti a ne k smutku a lítosti, jejichž projevem je půst. Nemusí ani nemají se postit jen proto, že jiní mají právě zvyk se postit. Ježíš tedy zásadně půst neodmítá, spíše jej uznává jako vnější projev vnitřního smutku. Ale odmítá jej pro tento okamžik a případ, poněvadž není důvodu ani příležitosti k smutku, a tedy postu. Toto Ježíšovo stanovisko je zároveň ve shodě s duchem starozákonní zbožnosti, ale odporuje soudobé zbožnosti legalistické. Zástupcům té zbožnosti tak Ježíš velmi vhodně odpověděl na jejich otázku, proč se jeho učedníci nepostí, zatímco učedníci Janovi a farizejští se postí. Tato Ježíšova odpověď je vyvrcholením výrokové historie a je normou pro smýšlení i jednání křesťanů.
[20] Ale v Evangeliu jsou obsažena ještě další Ježíšova slova jako pokračování jeho odpovědi tazatelům. »Pokud mají ženicha s sebou, nemohou se postiti. Přijdou však dny, kdy ženich bude od nich vzat, a pak se budou postit v onen den.« Tato slova už nejsou pouhou odpovědí na otázku Ježíšových odpůrců, nýbrž jdou mnohem dále. A nejsou už jen podobenstvím, nýbrž zřetelnou alegorií, kde nejen ženich znamená Ježíše a mládenci učedníky, ale kde slovem »vzat« je naznačena Ježíšova násilná smrt a o postu se mluví jako o křesťanském obyčeji, a to v den Ježíšovy smrti, »v onen den«, kdy bude »vzat«. To všechno naznačuje, že tu už nejde o původní Ježíšova slova, nýbrž o výtvor prvotních křesťanů, jímž chtěli odůvodnit svou postní praxi, a proto tato slova vložili na vhodném místě do Ježíšových úst. První křesťané se záhy po smrti Ježíšově postili, zprvu v tytéž dny jako farizeové a učedníci Janovi, později však zavedli odlišné postní dny, především den Ježíšovy smrti, pátek, vedle něho pak také středu. V prvé době křesťanské, dokud Ježíšova slova kolovala jen v ústním podání, mohly se do evangelní tradice jako Ježíšova slova dostat tyto dvě věty, obsahující motivaci prvokřesťanské postní praxe: není to vnější úkon bez vnitřního zdůvodnění, ale je to vnější projev vnitřního smutku nad tím, že Ježíš jim je vzat. Třeba to tedy nejsou původní Ježíšova slova, nejsou přece proti duchu Ježíšovu.
[21] Jako na jiných místech Evangelia jsou i zde k výrokové historii připojena Ježíšova slova, která velmi vhodně navazují na Ježíšovu obraznou protiotázku. Jsou to dvě krátká podobenství, která se netýkají jen otázky postu, nýbrž která se obecně vyslovují o rozdílu mezi starou a novou zbožností a o vzájemné neslučitelnosti obou. Ježíš tato slova mohl pronésti i při jiné příležitosti. Ale evangelistovi, který je asi nalezl v některém ze svých pramenů, patrně ve sbírce Ježíšových slov, se velmi dobře hodila na toto místo, neboť se mohla chápat jako další, vystupňované, zásadní důvody proti postu jako projevu staré vnější zbožnosti; proto je připojil na toto místo svého mozaikového obrazu Ježíšova života.
Obě podobenství ilustrují poměr mezi starou a novou zbožností. Prvé podobenství zní: »Nikdo nepřišívá záplatu z nevalchované látky na starý šat; sic se ta nová náplň ze starého vytrhne a trhlina se zhorší.« Toto podobenství se týká více starého, ačkoliv má zřetel i na nové. Ukazuje, že staré není spojením s novým nikterak zlepšeno, obnoveno, nýbrž zhoršeno, poškozeno. Přišije-li se na starý, již zvetšelý šat záplata z nové, nevalchované, ještě se srážející látky, pak taková záplata vytrhne na okrajích starou zvetšelou látku, a je z toho jen větší škoda, na starém i na novém. Tak je tomu také se starou a novou zbožností. Starou zbožnost nezlepšíme nějakým novým přídavkem; tím jí jen uškodíme, a novému také. Stará zbožnost je starou zbožností, nechme ji dožít!
[22] Myšlenka prvého podobenství je zesílena podobenstvím druhým, které má zase více na zřeteli nové, zdůrazňuje víc právo nového, ačkoliv má ohled i na staré. »Nikdo nenalévá mladého vína do starých měchů, sic víno roztrhne měchy a přichází nazmar víno i měchy.« V Palestině uchovávali a dodnes uchovávají víno v sešitých zvířecích kožích. Když takové měchy zestárnou, kůže zvetší, nemůže vydržet rozpínání mladého, kvasícího vína, praská a — víno vyteče, měch pak je rovněž zničen. Nové víno tedy nemá být lito do starých měchů. To platí i o nové zbožnosti vzhledem ke staré. Každá má své vlastní formy. Nová zbožnost, nový obsah potřebuje nových forem. Nové nesmí být vnucováno do starých forem. Nové nepotřebuje starého a staré by nového v sobě nemohlo snést. Kdo je chce spojovat, škodí oběma.
Obě podobenství tedy obrazně vyslovují, že je nerozumno spojovat staré a nové, ježto je tím poškozeno nové, neuskutečňuje se pak ani staré ani nové. Nové nesmí být spojováno se starým; staré je staré a třeba je ponechat minulosti; nové je nové a třeba mu dát plnou možnost uplatnění a rozvinutí.
V naší souvislosti chtěl evangelista připojením těchto Ježíšových výroků k výrokové historii říci: Učedníci se nepostí nejen proto, že nemají důvodu k smutku, ale i proto, že vůbec nelze do nové zbožnosti přijímat formy staré zbožnosti.
Ovšem tato Ježíšova podobenství neplatí jen pro případ postní praxe, s níž ji evangelista spojil, nýbrž pro celou oblast staré židovské a nové Ježíšovské a pak křesťanské zbožnosti. Starý šat židovství nebylo možno uchovat jen nějakými novými záplatami z evangelia a nové víno evangelia nebylo možno uchovat ve starých formách židovství. Pravda evangelia je živá moc, má velké tvořivé a formující síly. Každé její spoutávání znamená škodu a není konec konců nic platné.
Převzato z Výkladu Evangelia Markova (F. Kovář, 1946)