Král králů a Pán pánů

Založte diskusiu o kázni, ktorú ste si vypočuli. (Bolo by dobre, ak by názov obsahoval meno kazateľa a názov kázne, príp. dátum a miesto, kde bola prednesená. Dôležité je, aby bol v príspevku uvedený aj odkaz, kde sa dá kázeň vypočuť - archív na zborových stránkach, youtube, vimeo, ...)
mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Král králů a Pán pánů

Zjev 17:14 „Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní."

Jeden bratr napsal, že Pán Ježíš nese jména a tituly božství: „Bůh, Alfa Omega, král králů a pán pánů, Spasitel. K němu se modlí, je vzýváno jeho jméno, odpouští hříchy. Bible učí, že Ježíš Kristus má božskou přirozenost, Ježíš je proto roven Bohu a je tedy bohem.“

„Dogma o božství Ježíše Krista a rovnosti Bohu a tudíž Ježíš je také bohem“ je jak tradované v obecné církvi, tak v dalších „křesťanských“ církvích, co jich je na světě (s výjimkou Svědků Jehovových a Unitářů). Nikde v NZ nenajdeme jakoukoliv zmínku o tomto dogmatu.

Titul ALFA a OMEGA je poprvé uveden v Zj 1,8. V Zj. 1,1, je psáno: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu..“ Z toho vyplývá, že Bůh a Pán Ježíš nejsou totožné osoby a nejsou sobě rovné. Zj 1,4.:„Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který je a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem 5 a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů 6 a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky.“ Opět z těchto veršů vyplývá, že TEN, KTERÝ JE, KTERÝ BYL A KTERÝ PŘICHÁZÍ, …je Bůh a z 5. verše vyplývá, že Ježíš není totožný s tímto Bohem a není mu rovný. Je zde zdůrazněná zásluha Pána Ježíše, který svou obětí nás osvobodil a učinil apoštoly a všechny, kteří svou vírou v Boha a Ježíše Krista slouží Bohu za královské kněžstvo jehož veleknězem se stal Ježíš. V 5. verši je naznačen titul král králů a pán pánů (vládce králů Země). Verš 7. vypovídá o návratu Ježíše Krista (kterého bodli). Verš 8. je výrok o samotném Bohu a je podobně jako ve verši 4. a nelze vztáhnout na Pána Ježíše. (Pán Ježíš při svém odchodu řekl, že dostal veškerou moc, a dovětek TEN VŠEMOHOUCÍ by mohl naznačit, že to je Ježíš. Přesto to nelze vztáhnout na Pána Ježíše, protože verš. 8. podobně jako verš 4. uvádí Boží jméno a už z verše 5. víme, že Ježíš a Bůh nejsou totožní). Ve verši 10. píše Jan o svém vytržení v Den Páně. Jde o den, který si pro Jana vyhradil Pán, aby mu sdělil důležité poselství a k tomu mu byla propůjčena Boží autorita, takže další ALFA a OMEGA, první a poslední ve verši 11. se vztahuje k Pánu Ježíši, jako prvního člověka, který byl vzkříšen a jako posledního člověka, který uzavře do Božího království. Jde proto o propůjčený titul, o Boží moc a slávu, kterou Bůh dal Ježíši Kristu, svému Synu, Synu člověka. Není psáno, že tím byl povýšen na boha, stal se bohem, nebo dokonce Bohu rovnému.

Král králů a pán pánů je pomazaný Mesiáš, který vykonal svou úlohu a byl vytržen k trůnu Božímu. Tím bylo také naplněno Danielovo proroctví (Dan 7,13.14). V SZ spisech je Bůh označován za krále, v Ž 95,3 je označen za krále nad všemi bohy. Titul Král králů jímž je u Daniela osloven poslední babylonský král, není totožný s titulem KRÁL KRÁLŮ A PÁN PÁNŮ, který přísluší jen Ježíši Kristu, ale nečiní ho bohem ani rovný Bohu.

Pán Ježíš je bezesporu našim Spasitelem, zachráncem. V SZ je Bůh několikrát jmenován spasitelem svého lidu 2 Sam 22,3; Ž 25,5; 43,3;49,26. Zatímco u Izaiáše 62,11 a další lze považovat za proroctví na budoucího spasitele Mesiáše. Spasení je dílo Boží a zásluha Pána Ježíše, který Boží vůli naplnil. Titul SPASITEL není atribut, který by učinil z Pána Ježíše boha, Bůh to byl, kdo první jednal.

Poslední označení Pána Ježíš jako boha, jako rovného Bohu, nelze prokázat z žádného verše NZ. Jan a Tomáš, pravověrní Židé, znalí vyznání víry Izraele, v rozporu s výrokem samotného Ježíše (Mk 12,29; Jan 17,3; 20,17) by ve vyznání Tomáše by popřeli víru v jednoho Boha, uznáním dalšího boha v osobě Pána Ježíše. Tomáš vyjádřil své přesvědčení, že Ježíš jedná v moci a z pověření Božího.

O božské přirozenosti je psáno pouze 2 Petr 1,4: „Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.“ A v dalších verších vysvětluje, co se tím míní. Ani toto místo nelze spojit s božstvím Pána Ježíše.

Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné. Pán Ježíš sám učil: „Modlete se takto..“. „Cokoliv byste prosili Otce mého…“ Nikde neprohlásil, že se máme modlit přímo k Němu. Vzývat znamená dovolávat se, odvolávat se na jméno Ježíšovo. Tím se přihlašujeme do Božího lidu, který patří Ježíši, prosíme Boha ve způsobu a myšlení Ježíše Krista a Bůh přijímá naše prosby, jakoby je vyslovil sám Ježíš. Rovněž ani slovo VZÝVAT JMÉNO JEŽÍŠE není a nemůže být důkazem, že Ježíš je Bůh a rovný svému Otci. Je to Boží syn, kterého Bůh poslal pro nás a ve jménu Ježíšově se dovoláváme jeho zásluh.

Odpuštění hříchů, je moc, kterou Pán Ježíš dostal při svém křtu v podobě Ducha Božího na potvrzení své úlohy Mesiáše, poslaného Bohem.

Božství Ježíše Krista je líbivá představa. Je to porušení úcty k jedinému pravému Bohu a rouhání, které ani Ježíš svým slovem nikde nezmínil a je přípravou na zjevení antikrista, který se chce prohlásit za Syna Božího, vtěleného Boha a mesiáše (falešného). A s tímto záměrem vzniklo toto falešné dogma ve 4. a 5. století (koncily r. 325,381,451) a bylo dále šířeno. JEDINÉMU PRAVÉMU BOHU a jeho Synu, člověku, povýšenému k trůnu Božímu patří čest a sláva. AMEN

Kurt Müller

Viktorrealita
Príspevky: 840
Dátum registrácie: 30 Sep 2018, 10:46
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa Viktorrealita »

mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
Takže nesprávne? Tak mi teda odpovedz, ako potrestá Otec na nebesiach tých, ktorí veria v pravé meno Ježiša Krista, ktorí podľa teba, až príliš uctievajú Krista a teda ho aj následujú skutkami viery a prinášajú ovocie Ducha? Ako potrestá tých, ktorí ho milujú, modlia k Ježišovi, prosia ho, vzývajú jeho pravé meno a klaňajú sa tomu, pred ktorým sa podľa Písma, skloní každé koleno?

Kde je podľa teba miera uctievania Krista, kedy by to už bolo na zatratenie? Potom by to znamenalo, že čím viac uctievam Krista, čim viac ho milujem a teda následujem, tym viac budem za to odsúdený a tym viac budem trpieť v pekle? To si robia títo falošní učitelia z veriacich bláznov, alebo natoľko blúdia, že ani nevedia, aké absurdnosti učia?

Ak odpovieš, že sa budú práve za to mučiť v pekle, tak lepší identifikátor ducha antikrista, už asi ani nie je. Vedz potom, komu slúžiš.
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Božství Ježíše Krista je líbivá představa. Je to porušení úcty k jedinému pravému Bohu a rouhání, které ani Ježíš svým slovem nikde nezmínil a je přípravou na zjevení antikrista, který se chce prohlásit za Syna Božího, vtěleného Boha a mesiáše (falešného). A s tímto záměrem vzniklo toto falešné dogma ve 4. a 5. století (koncily r. 325,381,451) a bylo dále šířeno. JEDINÉMU PRAVÉMU BOHU a jeho Synu, člověku, povýšenému k trůnu Božímu patří čest a sláva. AMEN
Mikim

Samé špekulácie z ducha antikrista, ktorý sa teraz veľmi činí

Takže duch antikrista vykrikuje do sveta skrz svojích učiteľov, že Kristus je iba človekom, netreba sa k nemu modliť, klaňať - uctievať ho a teda máme poprieť božstvo Ježiša Krista, máme degradovať jeho meno na úroveň stvorenia, lebo iba vraj takto je to pravé uctienie Boha Otca. Ak Krista uctievame, modlíme sá aj ku Kristu, tak je to vraj rúhanie, budeme odsúdení, zatratení a mučiť sa za toto v pekle.

Vidíte to? Čo identifikuje ducha antikrista? No práve takáto falošná argumentácia a strašenie, aby sa neuctieval Kristus, aby skrze neho neprišli k Otcu a boli spasení.

Títo antikristoví učitelia sa tvária, že sú kto vie akí Kristovi nasledovníci, majú plné ústa zákona, lásky, Krista, ako spasiteľa a súčasne priamo vyzývajú robiť práve to, čo ide proti Kristu – jeho pravému menu a teda ho neuctievať, nemodliť sa k nemu, neklaňať sa mu a pod.

Ak Ján hovorí o vyznaní Ježiša Krista a to prišlého v tele, tak myslí na pravé meno Ježiša Krista, ktorý nie len že sa narodil, ale hlavne, ako vidíme čo aj zdôrazňuje, že PRIŠIEL z večnosti – zostúpil z neba a prišiel od Otca. Sám Ježiš svedčí o sebe samom, že zišiel z hora – z neba – od Otca.

A kto je Ježiš?

- Je Synom Božím
- On je to Otcové Slovo – Slovo Božie, čo sa stalo telom a stánilo medzi nami. Otec sa stotožňuje vo svojom Slove, ktoré sa stalo telom – Kristom. Jedine skrze Krista prichádzame k Otcu.
- Ježiš prichádza z večnosti od Otca a Otec ho poslal
- Nie je z tohto sveta, ale prišiel na tento svet
- Zostúpil teda z hora - z neba
- Je Immanuel – s nami Boh
- Sedí na Otcovom tróne spolu s Otcom
- Má život sám v sebe (iba Boh môže mať život sám v sebe)
- Ako Otec kriesi mŕtvych a oživuje, tak aj Syn, ktorých chce, oživuje (nepopierateľné božstvo Ježiša Krista, lebo iba Boh môže koho chce kriesiť z mŕtvych a oživovať.)
- Je Alfa a Omega, počiatok i koniec, prvý a posledný, ktorý bol mŕtvy a hĺa, je živý na veky vekov – Ježiš Kristus – s nami Boh.
- Je Skalou spasenia
- Svetlom sveta
- Chlebom života
- Uhoľným kameňom
- Hotovým základom na ktorom sa stavia
- Dverami k ovciam
- Silným Bohom
- Otcom Večnosti
- Udatným Hrdinom
- Kniežaťom Pokoja
- Predivným
- Radcom


Že vraj ak uctievaš Krista, tak ideš proti Otcu a Kristu? Vidíte ten úmysel odvrátiť ľudí od Krista, aby neprišli skrz Krista k Otcu. Učia, že k Otcu sa dá príjsť mimo uctievanie Krista, čo je zjavná lož a to od otca lží - satana. Lenže Písmo jasne hovorí, že nikto nepríde k Otcu, len skrze vieru a teda uctievanie Krista.

Duch antikrista má mnoho tvári.

Veď práve preto sa aj tento duch volá duchom antikrista, lebo učí, že iba tak sa dá uctievať jediný pravý Boh, ak nebudeme uctievať Krista. Prekrúti, kto je a ako prišiel a učí, že je iba človekom. Takto to ale učí aj islám.

Tu vidíme, kde to dospeje, teda do akých bludov, ak sa odmietne božstvo Ježiša Krista, pošliapava sa a degraduje jeho meno a to na úroveň strojenia - človeka. Vzniká týmto antikristove učenie plné bludov, ako napríklad, že Ježiš potreboval vieru.

Aká to podobnosť so spôsobom argumentácie s terajšími nepriateľmi Krista (sobota a božstvo):

Evanjelium podľa Jána 5:18 Preto ho Židia ešte viacej hľadali zabiť, že nie len že rušil sobotu, ale že aj Boha volal svojím Otcom robiac sa rovným Bohu.

No Pavol píše:

List Filipanom 2: 6 ktorý súc v podobe Boha nepovažoval toho za lúpež byť rovný Bohu, 7 ale sám seba zmaril prijmúc podobu sluhu a stal sa podobný ľuďom 8 a súc v spôsobe najdený jako človek ponížil sa stanúc sa poslušným až po smrť, a to po smrť kríža. 9 Preto aj Bôh jeho povýšil nad všetko a dal mu z ľúbosti meno, ktoré je nad každé meno, 10 aby sa v mene Ježiša sklonilo každé koleno bytostí ponebeských a pozemských i podzemských, 11 a každý jazyk aby vyznal, že Ježiš Kristus je Pánom, na slávu Boha Otca

Je tu zdôraznené božstvo Ježiša Krista? Je!

Evanjelium podľa Jána 5:26 Lebo jako má Otec život sám v sebe, tak dal aj Synovi, aby mal život sám v sebe.

To je to, že Otec je v Kristu - má život sám v sebe. Otec a Syn sú jedno a je pre nás Bohom.

Evanjelium podľa Jána 5:21 Lebo jako Otec kriesi mŕtvych a oživuje, tak aj Syn, ktorých chce, oživuje.

Mať život sám v sebe a koho chce môže oživovať, sú jasné Božie atribúty! Ako povedal, že jeho slová sú Duch a sú život.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.

...Takže nesprávne? Tak mi teda odpovedz, ako potrestá Otec na nebesiach tých, ktorí veria v pravé meno Ježiša Krista, ktorí podľa teba, až príliš uctievajú Krista a teda ho aj následujú skutkami viery a prinášajú ovocie Ducha? Ako potrestá tých, ktorí ho milujú, modlia k Ježišovi, prosia ho, vzývajú jeho pravé meno a klaňajú sa tomu, pred ktorým sa podľa Písma, skloní každé koleno?

Kdo se modlí k člověku Ježíši a nechápe co Ježíš učil, že se máme modlit jen k Bohu Otci a toho jediného uctívat je na nesprávné cestě k jedinému Bohu Otci. Bůh Otec není jako Ty, aby hned každého chtěl trestat, ale uctívat Ježíše zde na zemi rozhodně nemáme, protože sám Ježíš jasně řekl, že úctu od lidí nepřijímá. Už jsem ti to jednou napsal a vysvětlil, ale zřejmě jsi málo chápavý:), takže ještě jednou:
J 5:41
CSP „Slávu od lidí nepřijímám.

MPCZ Nepřijímám slávy od lidí,

ZP Oslavu od lidí nepřijímám,

OP »Slávu od lidí nepřijímám.

BKR1 Chvály od lidí jáť nepřijímám.

BKR Chvály od lidí nepřijímám.

BKRS ChvályG1391{N-ASF} odG3844{PREP} lidíG444{N-GPM} nepřijímámG3756{PRT-N} G2983{V-PAI-1S}.

NBK98 Chválu od lidí nepřijímám,

NBK Nepřijímám slávu od lidí,

NBK06 Nepřijímám chválu od lidí,

B21 Nepřijímám chválu od lidí,

B21P Nepřijímám chválu od lidí,

JB Slávu od lidí nepřijímám;

NK Glory při lidech neberu,

COL „Oslavy od lidí nepřijímám,

KLP Slávu od lidí nepřijímám.

SYK Oslavy od lidí nepřijímám,

SKR Od lidí oslavu nepřijímám,

ROH Chvály od ľudí neprijímam,

SKP Slávu od ľudí neprijímam.

SEP Slávu od ľudí neprijímam,

SEVP Slávu od ľudí neprijímam,

BOT Ja neprijímam slávu od ľudí,

Ježíš všechny učil vzdávat chválu po uzdravení Bohu Otci, který skrze něj dělal zázraky:

Lukáš 17:12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."

Lukáš 18:35 Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38 Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39 Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42 Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.

Chvála náleží jedině Bohu Otci:
Římanům 15:1 My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
2 Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.
3 Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: `Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.´
4 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
5 Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,
6 a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
7 Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
8 Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům,
9 a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: `Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.´
10 A dále je řečeno: `Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.´
11 A opět: `Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.´

1 Petrův 2:12 a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu `v den navštívení´.

Komu budou zpívat před trůnem?
Zjevení Janovo 19:1 Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: "Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu,
2 protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou."
3 A znovu volali: "Haleluja! Na věky věků vystupuje dým z toho hořícího města."
4 Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na trůnu a volali: "Amen, haleluja."
5 A od trůnu zazněl hlas: "Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí."
6 A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: "Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
7 Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravil.
Naposledy upravil/-a mikim v 25 Okt 2020, 15:56, upravené celkom 1 krát.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
...Kde je podľa teba miera uctievania Krista, kedy by to už bolo na zatratenie? Potom by to znamenalo, že čím viac uctievam Krista, čim viac ho milujem a teda následujem, tym viac budem za to odsúdený a tym viac budem trpieť v pekle? To si robia títo falošní učitelia z veriacich bláznov, alebo natoľko blúdia, že ani nevedia, aké absurdnosti učia?

Ak odpovieš, že sa budú práve za to mučiť v pekle, tak lepší identifikátor ducha antikrista, už asi ani nie je. Vedz potom, komu slúžiš.

Pokládáš znovu stejné otázky, tyto snad už potřetí...
Nikde není psáno, že máme uctívat Krista, pokud to děláš, uctíváš pořád člověka, kým Ježíš dodnes ve skutečnosti i v nebi je, byť je vysoce vyvýšený i nad anděly a má od Boha Otce moc na nebi i na zemi, ale přád to není Bůh, který je jen jeden jediný a to Bůh Otec, o kterém Ježíš jasně učil, když řekl, že jemu jedinému náleží úcta. Jistě úcta náleží i Ježíši za to co vykonal podle lidského oka, ale on si to nikdy o sobě nemyslel, že bychom jej měli v budoucnu uctívat a byl skromný. O nějakém trestu nebo zatracení za svévolné uctívání Krista není v Písmu ani slůvko o nějakém trestu. Ale trest bys klidně mohl dostat od jediného Boha Otce, pokud jeho nebudeš uctívat na prvním místě, a nebo jej neuctívaš vůbec a nebo dokonce namísto úcty Boha uctíváš člověka Ježíše Krista.
Nikdo tě v pekle nikdy mučit nebude, protože žádné peklo neexistuje, existuje jen hrob, kam jdou všichni po smrti a neví nic o sobě ani o světě.
Naposledy upravil/-a mikim v 25 Okt 2020, 15:56, upravené celkom 1 krát.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
...Vidíte to? Čo identifikuje ducha antikrista? No práve takáto falošná argumentácia a strašenie, aby sa neuctieval Kristus, aby skrze neho neprišli k Otcu a boli spasení.

Títo antikristoví učitelia sa tvária, že sú kto vie akí Kristovi nasledovníci, majú plné ústa zákona, lásky, Krista, ako spasiteľa a súčasne priamo vyzývajú robiť práve to, čo ide proti Kristu – jeho pravému menu a teda ho neuctievať, nemodliť sa k nemu, neklaňať sa mu a pod.

Ak Ján hovorí o vyznaní Ježiša Krista a to prišlého v tele, tak myslí na pravé meno Ježiša Krista, ktorý nie len že sa narodil, ale hlavne, ako vidíme čo aj zdôrazňuje, že PRIŠIEL z večnosti – zostúpil z neba a prišiel od Otca. Sám Ježiš svedčí o sebe samom, že zišiel z hora – z neba – od Otca.

Vzhledem k tomu, že jsi nechápavý a vybíráš si z Písma jen co se ti hodí bude asi těžké pro kohokoliv ti cokoliv vysvětlovat. Ti, kteří čtou Písmo ví koho mají uctívat.
Sám Kristus zcela jasnou odpověď koho máme uctívat:
Matouš 4:10  Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´
Jan 4:20  "Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě."
Jan 4:21  "Ženo," řekl jí Ježíš, "věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.
Jan 4:23  Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali.
Jan 4:24  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě."
Kdo popírá tyto slova Kristova je jasný ANTIKRIST!!!

Žalmy 116:13  Pozvednu kalich spasení, uctívat budu jméno Hospodin!
Žalmy 116:17  Tobě přinesu oběť vděčnosti, uctívat budu jméno Hospodin!
Skutky apoštolské 24:11  Jak si můžeš ověřit, v Jeruzalémě, kam jsem přišel uctívat Boha, jsem nepobyl více než dvanáct dní.

...ako vidíme čo aj zdôrazňuje, že PRIŠIEL z večnosti – zostúpil z neba a prišiel od Otca.

no to určitě nevidíme a ani 1x to Ježíš neřekl, že přišel z věčnosti, protože by to byl nesmysl...

Vysvětlení 1:

A nebo tento podobný verš:
Jan 3:13  Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.

Židé by Janovy slova nebrali tak, že znamenají, že Kristus „se vtělil“. Bylo běžné, že říkali, že něco „přišlo z nebe“, pokud byl jeho zdrojem Bůh. Například Jakub 1:17 říká, že každý dobrý dar je „shora“ a „přichází“ od Boha. Co Jakub znamená, je jasné. Bůh je autorem a zdrojem dobrých věcí v našich životech.
Bůh pracuje v zákulisí, aby poskytl to, co potřebujeme. Tento verš neznamená, že dobré věci v našich životech přicházejí přímo z nebe. Většina křesťanů zažívá, že jim Pán žehná prostřednictvím jiných lidí nebo událostí, ale uvědomují si, že konečným zdrojem požehnání byl Pán.
Měli bychom použít Janova slova stejným způsobem, jakým rozumíme Jakubovým slovům - že Bůh je zdrojem Ježíše Krista, kterým byl. Kristus byl Boží plán a poté Bůh přímo zplodil Ježíše.

Existují také verše, které říkají, že Ježíš byl „poslán od Boha“, což je věta, která ukazuje Boha jako konečný zdroj toho, co je posláno.
Jan Křtitel byl muž „poslaný od Boha“ (Jan 1:6) a právě on řekl, že Ježíš „přichází shora“ a „přichází z nebe“ (Jan 3,31). Když Bůh chtěl lidem říci, že jim žehná, kdyby dali své desátky, řekl jim, že otevře okna „nebe“ a vylije požehnání (Mal. 3:10 - KJV). Samozřejmě, všichni chápali použitý idiom a nikdo nevěřil, že Bůh doslova vylévá věci z nebe. Věděli, že tato věta znamená, že Bůh je původem požehnání, která dostali. Ještě dalším příkladem je, když Kristus mluvil a řekl: „Janův křest - odkud to vzešlo? Bylo to z nebe nebo od lidí? “ (Mat. 21:25).
Samozřejmě, že Janův křest by byl „z nebe“, byl, kdyby Bůh byl zdrojem zjevení. Jan nedostal tu myšlenku sám, přišel „z nebe“. Verš objasňuje idiom: věci mohou být „z nebe“, tj.od Boha, nebo mohou být „od lidí“. Když je Ježíš použit, je to stejné. Ježíš je „od Boha“, „ z nebe “, nebo „ shora “ v tom smyslu, že Bůh je jeho Otec, a tedy jeho původ.
Myšlenka přicházet od Boha nebo být poslán Bohem je také objasněna Ježíšovými slovy v Janovi 17. Řekl: „Když jsi mě poslal na svět, poslal jsem je na svět“ (Jan 17:18). Dokonale chápeme, co Kristus myslel, když řekl:
"Poslal jsem je na svět." Měl na mysli, že nás pověřil, nebo nás ustanovil. Nikdo si nemyslí, že jsme byli v nebi s Kristem a inkarnovali se do těla. Kristus řekl: „Jak jsi mě poslal, poslal jsem je.“ Vezmeme-li však frázi, kterou nám Kristus poslal, měli bychom pochopit frázi, kterou Bůh poslal Krista.

Vysvětlení podobné 2:

Ježíš “prišel” a “byl poslán”. Co tím Jan míní?
Čtenáři předpokládají, že Ježíš v Janově evangeliu přišel z před-lidské existence v nebesích. Spoléhaje se na svůj předpoklad, čtenáři čtvrtého evanglia pak tvrdí, že Ježíšovo “vyšel jsem od Otce”, nebo “od Boha jsem vyšel nebo „On mě poslal” jsou jasnými důkazy doktríny o vtělení - že Syn existoval před svým narozením a stal se člověkem. Avšak to stejné Jan říká o osobách, pro které se nikdo nedomáhá předexistence. Také Jan Křtitel byl “Od Boha poslán” (Jan 1:6). Nikodém a židovští vůdci si mysleli, že Ježíš byl učitelem, který “přišel od Boha”. Nemínili tím Ježíšovu předexistenci, ale prostě jen to, že ho Bůh poveřil (Jan 3:2). Ježíš byl “od Boha” (ek theou), avšak také jeho následovníci mají být od Boha (ek theou) (Jan 8:47). Jan říká, že falešní proroci “vyšli” (exerchesthai) do světa (1 Janova 4:1), t.j. aby kázali. Ježíš podobně řekl, že “vyšel”, aby kázal evangelium o Království (Marek 1:38). Marek se nikde ve svém evangeliu na předexistenci neodvolává a Lukášova verze téhož výroku je, že Ježíš byl Bohem “poslán” (Luk. 4:43). “Vyšel” a “poslán” jsou zrejme synonymní způsoby na vyjádření té stejné myšlenky, že Ježíš byl Bohem pověřen jako Jeho zástupce. To je typicky židovský smysl šaliachu, či vyslance, který je zmocněn plnou pravomocí od toho, kdo ho “posílá” s určitým úkolem.
Dunn poukazuje na to, že Mojžíš a proroci a jiní jsou Bohem posláni: “Je zjevné... že poslat (exapostellein), když je použito o Bohu, nám nic neříká o počátku či bodu odchodu toho, kdo byl poslán; zdůrazňuje nebeský původ jeho pověření, ale ne nebeský původ toho, kdo byl pověřen”. To je dále zdůvodněno poznámkami Rengstorfa, které odhalují zarytou tendenci vykládačů k rozpracování myšlenky předexistence do jinak “nevinných” biblických výrazu: “Z jazykového hlediska neexistuje žádná podpora pro tezi Zn, podle které v Galatským 4:4 ex ve slově exapostellein naznačuje, že ten kdo byl poslán, byl před svým posláním v přítomnosti toho, kdo ho poslal (Zn Gl. 199 ad Galatians 4:4, 6, zrovna tak jak mnoho dřívejších i pozdějších vykládačů)”. Stejně opatrně bychom měli přistupovat k exapostellein (poslán) v Janovi. To samo o sobě neznamená, že Syn žil s Otcem pred tím, než ho Otec poslal. Být “poslán od Boha” znamená být pověřen k vykonání zvláštního úkolu pro Boha; a “vejít do světa” znamená objevit se na veřejnosti s nějakým posláním. Nemá to nic spolecného s existencí před narozením. Jan je ale obecne hodnocen s domňenkou, že Ježíš byl doslova poslán ze své pred-zemské existence v jiné sfére. Podobně “sestoupil jsem z nebe” nemusí implikovat předcházející doslovnou existenci v nebi. V jazyku Nového zákona “každý dobrý dar je shůry, sestupuje od Otce” (Jakubuv 1:17; srv. 3:15), ne že by každý dar doslova sestupoval oblohou. Tato řeč o “sestupování” vystihuje dobře známou charakteristiku hebrejského myšlení, že mnoho prominentních osob nebo věcí “existovalo” v Božím plánu v nebi před tím, než je bylo vidět na zemi.
Když Ježíš srovnával své “sestupování” z nebe (Jan 6:33, 38, 50, 51, 58) se sestoupením many z nebe (Exod. 16:4, 15; Num. 11:9, LXX), nijak nenaznačil, že doslova sestoupil.
Samotná mana doslova nesestoupila z Božího trůnu oblohou na pustinu. Zázračně se objevila na zemi. Ježíšovo “sestoupení z nebe” tudíž znamená, že je Božím zázracným darem pro lidstvo, plánovaný ve večném záměru Boha. Ježíš dále rekl, že “prišel na svět”, avšak podle Jana to platí o každé lidské bytosti “světlo, které osvěcuje každého človeka, pricházejícího na svět” (Jan 1:9). Ten výraz jednoduše znamená být narozen: “jsem král“. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět” (Jan 18:37). Synoptická verze toho stejného výroku podává stejný význam, i když jinými slovy: “musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán” (Luk. 4:43; srv. Marek 1:38).
Doktrína o trojici, str. 103:
http://www.focusonthekingdom.org/Trinity-cz.pdf

Vysvětlení podobné 3:
Ježíš často uvádí, že byl "poslán Bohem". To, co průměrný čtenář v této frázi slyší, není vůbec to, co Jan vyjadřuje. Jan Křtitel byl také "poslán od Boha", což neznamená, že předcházel svému narození (Jan 1:6).
Proroci obecně jsou "posíláni" od Boha (Soudců 6:8, Micheáš 6:4) a učedníci samotní mají být "posláni", jako byl "poslán" Ježíš (Jan 17:18). "Přijít z nebe" nemusí znamenat původ z předchozího života o nic víc než, že Ježíšovo "tělo, což je chléb, který sestoupil z nebe", doslova pocházel z nebe (Jan 6:50, 51). Nikodém uznal, že Ježíš "přišel od Boha" (Jan 3:2), ale nemyslel si o něm, že předexistoval. Ani Židé, když hovořili o tom, že prorok "který má přijít na svět" (Jan 6:14, srv. Deut 18:15-18), nemínili, že byl naživu před svým narozením. Jakub může říkat, že "každá dobrá věc, která byla udělena, a každý dokonalý dar je shora, přicházející od Otce" (Jakub 1:17). "Přijít z nebe" je Ježíšův a židovský názorný způsob popisující božský původ, který určitě patřil Ježíši skrze panenské zrození.

Prohlášení o “předexistenci” v Janovi (Jan 3:13, 6:62) jsou spojena se Synem člověka, což znamená lidskou bytost. Nejvíce, co z těchto veršů lze dokázat, je, že Ježíš byl lidskou bytostí živou v nebi před tím, než se narodil na zemi! Tento druh vysvětlení je nicméně zbytečný, jakmile je známo, že Daniel o 600 let dříve spatřil Syna člověka ve vidění usazeného po pravici Otce, v postavení, o kterém Nový zákon říká, že je Ježíš získal vzkříšením a nanebevstoupením. Jako Mesiáš se Ježíš viděl v roli toho, kdo měl být později vyvýšen do nebe, protože právě to, podle Danielova inspirovaného vidění, bylo údělem Mesiáše před jeho druhým příchodem ve slávě. Ježíš vskutku "předexistuje" vzhledem ke svému budoucímu návratu na zem.
To vše bylo předem spatřeno Danielem před narozením Mesiáše. Ježíš tedy očekával, že vystoupí na pravici Otce, kde byl předtím spatřen ve vidění jako vyvýšená lidská bytost – Syn člověka (Jan 6:62). Říkat, že Ježíš byl opravdu u Otcova trůnu v nebesích jako lidská bytost před svým narozením v Betlémě, znamená špatně chápat jak Jana, tak Daniela. Ježíš se musel narodit přede vším tím, co o něm bylo předpovězeno ve Starém zákonu a co mělo proběhnout!
Naposledy upravil/-a mikim v 25 Okt 2020, 15:57, upravené celkom 1 krát.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
...Že vraj ak uctievaš Krista, tak ideš proti Otcu a Kristu? Vidíte ten úmysel odvrátiť ľudí od Krista, aby neprišli skrz Krista k Otcu. Učia, že k Otcu sa dá príjsť mimo uctievanie Krista, čo je zjavná lož a to od otca lží - satana. Lenže Písmo jasne hovorí, že nikto nepríde k Otcu, len skrze vieru a teda uctievanie Krista.

Ano skrze Krista přicházíme k Otci, ale Otec je tem jediný podle Písma koho uctíváme a klaníme se mu, protože Ježíš uctívání od lidí nepřijímá.
Až budeme v nebi budeme uctívat podle Zjevení Jana toho, který sedí na trůnu tedy Boha Otce, i když tam bude přítomný i Beránek tedy Pán Ježíš Kristus, který se podle mne bude Bohu klanět spolu s námi všemi také. A všimni si od koho je spasení.
KB:
Zjevení Janovo 7:9  Potom pohleděl jsem, a aj, zástup veliký, kteréhož by žádný přečísti nemohl, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, ani stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni jsouce v bílé roucho, a palmy v rukou jejich.
10  A volali hlasem velikým, řkouce: Spasení jest od Boha našeho na trůnu sedícího a od Beránka.
11  A všickni andělé stáli okolo trůnu a starců a čtyř zvířat. I padli před trůnem na tváři své a klaněli se Bohu,
12  Řkouce: Amen. Požehnání, a sláva, a moudrost, a díků činění, a čest, a moc, i síla Bohu našemu na věky věků. Amen.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
Aká to podobnosť so spôsobom argumentácie s terajšími nepriateľmi Krista (sobota a božstvo):

Evanjelium podľa Jána 5:18 Preto ho Židia ešte viacej hľadali zabiť, že nie len že rušil sobotu, ale že aj Boha volal svojím Otcom robiac sa rovným Bohu.

A co takhle si to přečíst celé a nevytrhovat jen jeden verš?
Jan 5:1  Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma.
2  V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí.
3  V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých čekajících na pohyb vody.
4  Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.
5  Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let.
6  Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: "Chceš být zdráv?"
7  Nemocný mu odpověděl: "Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde."
8  Ježíš mu řekl: "Vstaň, vezmi lože své a choď!"
9  A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota.
10  Židé řekli tomu uzdravenému: "Je sobota, a proto nesmíš nosit lože."
11  Odpověděl jim: "Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!"
12  Zeptali se ho: "Kdo byl ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?"
13  Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl.
14  Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!"
15  Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil.
16  A proto Židé začali Ježíš pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.
17  On však jim odpověděl: "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji."
18  To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň.
19  Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.
20  Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete.
21  Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce.

Ježíš nemohl sám od sebe činit nic, ale mohl kopírovat svého Otce např. v tom koho uzdravuje, k tomu mu dával Otec v tu chvíli svou moc, jindy to popsal Ježíš tak, že sám nemůže činit nic a všechno skrze něj působí Otec (všechny nadpřirozené skutky). Činění takových nadpřirozených skutků z Ježíše v žádném případě neudělalo Boha.
Stejně tak Ježíš nikdy neporušil Desatero a tudíž i zakázanou běžnou práci v sobotu, ale činil skutky milosrdenství, když uzdravoval jiné a to Bůh samozřejmě nezakázal. To jen židé a jejich vymýšlené zákazy navíc mimo Mojžíšův zákon zakazovaly konat v sobotu cokoliv.
Židé byli až tak hloupí, že když jim řekl Ježíš o svém vlastním Bohu Otci, mysleli se, že se tak Ježíš staví s Ním na stejnou úroveň.

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 24 Okt 2020, 09:42
mikim napísal: 23 Okt 2020, 17:59 Vzývání jména Ježíšova jako modlitba k Němu je nesprávné.
...No Pavol píše:

List Filipanom 2:6 ktorý súc v podobe Boha nepovažoval toho za lúpež byť rovný Bohu, 7 ale sám seba zmaril prijmúc podobu sluhu a stal sa podobný ľuďom 8 a súc v spôsobe najdený jako človek ponížil sa stanúc sa poslušným až po smrť, a to po smrť kríža. 9 Preto aj Bôh jeho povýšil nad všetko a dal mu z ľúbosti meno, ktoré je nad každé meno, 10 aby sa v mene Ježiša sklonilo každé koleno bytostí ponebeských a pozemských i podzemských, 11 a každý jazyk aby vyznal, že Ježiš Kristus je Pánom, na slávu Boha Otca

Je tu zdôraznené božstvo Ježiša Krista? Je!

Ne opravdu není:)

Filipským 2

Mnozí se dívají na Pavlův výrok ve Filipským 2:5-8 jako na důkaz, že věřil v Mesiáše, který byl předexistující a který byl sám Bohem. Pasáž zní následovně:
Tak smýšlejte mezi sebou, jako Ježíš Kristus, který, jsa v podobě Boha, nevzal v úvahu uchvácení rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe podobu služebníka, stal se podobný lidem a nalézaje se v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až do smrti, a to smrti na kříži. Když k této pasáži přistupujeme, měli bychom si vybavit několik prvořadých výroků Pavla o Jednom Bohu: 1) Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků (Řím. 16:27). 2) Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1 Tim. 2:5). 3) Je jedno tělo... jeden Pán, jedna víra... jeden Bůh a Otec všech (Efez. 4:4-6). 4) Jest jen jeden Bůh... je jediný Bůh Otec... a jediný Pán Ježíš Kristus (1 Kor. 8:4-6). 5) Požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1 Tim. 6:15, 16). Kdyby Pavel věděl, že Ježíš je předexistující, spolurovný s Otcem a spolu s Otcem tvoří Jednoho Boha, mohl by napsat těch pět právě citovaných textů, které zřejmě omezují Jednoho Boha na jednu osobu, výlučně na Otce? Pokud ano, pak je třeba Pavla obžalovat, že zmátl své čtenáře ohledně Boží přirozenosti. Je také pozoruhodné, že Lukáš, který zapsal Pavlovu službu v knize Skutků, se vůbec ani slovem nezmiňuje o Pavlově nově nalezené pravdě Trojjediného Boha. Pavel o sobě tvrdí, že “oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel” (Skut. 20:27). Muselo by se tudíž někde v jeho spisech a kázáních objevit tak historické poznání o trinitářském Bohu, pokud k němu došel a považoval je za důležitou část křesťanské tradice. Pavel se opětovně odvolává na jednoho Boha a míní tím jen Otce, dokonce i v souvislostech, ve kterých se mluví jak o Otci tak o Synovi dohromady.
Je nápadné, že nikde jednoznačně neprohlašuje Ježíše za předexistujícího bohočlověka, za jednu z osob tvořících věčného Boha, která si plně zasluhuje titulu “Bůh” v absolutním slova smyslu. Pavel nerozmazává odlišnost mezi jedním Bohem Otcem na jedné straně a mezi Ježíšem, Jeho Synem, Pánem Mesiášem, na straně druhé. Ať už jakkoliv hodně zdůrazňuje, že ti dva jsou v dokonalém souladu, nikdy nezapomíná, že Otec je tím Jedním Bohem svého monoteistického dědictví. Neustále trvá na tom, že Bůh je unikátní osoba. Proto nechápeme, jak by při tom všem mohl od nás požadovat abychom věřili, že také Ježíš je jeden Bůh. Takové drastické vyvrácení rámce pravého náboženství by rozhněvalo židovskou část církve a stalo by se příčinou rozsáhlých sporů. Žádné svědectví o nějaké takové debatě neexistuje. Za každou cenu se musíme vyhýbat vnucování našich vlastních výkladů do spisů církve prvního století. Musíme slovům nechat jejich původní význam, který měla ve své vlastní souvislosti. Pavlovo smýšlení je konstantní. Na různých místech se úplně jasně vyjádřil, když definoval, kdo tím jedním Bohem je. Proto spolu s mnoha vykladači Písma, starodávnými i současnými, zpochybňujeme, zda raná církev skutečně rozuměla této pasáži ve Filipským jako předzvěst nikajské formule – že Ježíš je sám Bůh ze samého Boha, věčně předexistující stvořitel. Když James Dunn k této pasáži přistupoval, pokoušel se odložit stranou tendenci ke vnucování pozdějších vývojů kristologie do Pavlových názorů: “Opět bylo naším rozhodujícím, ale těžkým úkolem naladit naše ucha ve dvacátém století do pojmů a podtónů padesátých a šedesátých let prvního století n.l. ve východní oblasti Středozemního moře”.13 Dochází k závěru, že “výklad Filipským 2:6-11, podle kterého Ježíš předexistoval a pak byl vtělen atd., více dluží pozdější smyšlence o gnostickém vykupiteli, než Filipským 2:6- 11”. Varuje nás před nebezpečím, abychom do Pavlových slov nevnucovali závěry pozdějšího pokolení teologů, těch “Otců” řecké církve ve staletích, která následovala po dokončení spisů Nového zákona. Široce se přiznává náš sklon najít v Písmu přesně to, co si myslíme, že tam už je, protože nikdo z nás nedovede lehce čelit hrozivé možnosti, že naše “přijaté” poznání se s Biblí neshoduje. (Problém je ještě horší, když jsme zapojeni do učení nebo kázání Bible.) Náboženská doktrína, která byla přijata jak intelektuálně tak citově, se dá jen velmi těžko vytlačit. Souvislost Pavlových poznámek ve Filipským 2 ukazuje, že naléhá na členy společenství, aby byli pokorní. Někteří lidé se ptali, zda je vůbec možné, aby Pavel prosazoval svou jednoduchou lekci tím, že by od svých čtenářů vyžadoval, aby přijali rozpoložení mysli toho, kdo jsa od věčnosti Bohem, se rozhodl stát člověkem? Vztahovalo by se takové přirovnání nějakým způsobem k našemu lidskému stavu? Navíc by bylo od Pavla podivné, kdyby na předexistujícího Boha aplikoval jméno “Ježíš Mesiáš”, a tím vkládal zpátky do věčnosti jméno a úřad, které Boží Syn obdržel až při svém narození. Na jiných místech Pavel neváhá nazývat Ježíše člověkem. Kvůli popisu Mesiášovy role srovnává mezi Adamem a mužem Ježíšem. To je jasně vidět v 1 Korintským 15:45-47, kde Pavel říká: “Jak je psáno: ‘První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam se stal Duchem oživujícím‘... První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe”. Pavel trvá na tom, že Ježíš i za svého druhého příchodu, je stále ještě člověk jako byl Adam, který byl učiněn z prachu země. Pavel v Římanům 5:12-15 poznamenává: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích... Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je obrazem toho (Ježíše), který měl přijít... Jestliže proviněním toho jednoho mnozí zemřeli, jak víc zahrnula mnohé Boží milost, darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. Pavel ve Filipským 2 popisuje vysoké postavení člověka Ježíše. Jako odlesk Boha, jeho Otce, Ježíš byl “v podobě Boha” (text neříká, že byl Bůh). Ježíš byl Mesiáš a jako takový obdržel funkční rovnost s Bohem a bylo mu souzeno, aby seděl po pravici Otce. Takovou výsadu “rovnosti s Bohem” ale nechtěl využít ke své vlastní slávě. Místo toho se ponížil a sloužil lidstvu do takové míry, že dokonce i podstoupil smrt na kříži jako kdyby byl zločinec. Ježíš nevyužil svého královského postavení Božího zástupce ve svůj vlastní prospěch, ale pojal charakter (podobu) služebníka. Pavel proti sobě staví hodnost Ježíše jako Božího zástupce – a hodnost služebníka. Nejedná se tu o kontrast mezi tím, že Ježíš byl Bůh ve věčnosti a stal se člověkem, jak si často lidé myslí. Ježíš se jednak vzdal svého rodného práva na vládu a jednak odmítl Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat. 4:8-9). Poslušně žil v roli služebníka a byl ochoten trpět v rukou nepřátelského světa. Pavel má na mysli dráhu člověka Krista Ježíše (1 Tim. 2:5) a ne vtělení jedné z předexistujících osob tvořících Boha. Ježíšova pokora je přesným opakem Adamovy arogance. Ježíš byl odrazem Boha svého Otce. Nezneužil ale svého Bohem uděleného postavení. Nevyužil své výsady k žádným vlastním sobeckým zájmům. Adam se pod vlivem Ďábla snažil uchvátit rovnost s Bohem, na kterou neměl nárok. Na druhé straně Ježíš byl svou dokonalou poslušností schopen zrcadlit mysl a osobnost Jediného Boha, svého Otce. Pavel popisuje příkladný život Mesiáše na zemi, a neměl v úmyslu ten text aplikovat na nějakou předexistující bytost. Obrátil se na Filipské s naléhavou žádostí, aby se ponížili jako Ježíš. Ježíš byl vzorem pokory a služby. Přestože se narodil do královské rodiny Davidova domu, skrze své sebezapření se kvalifikoval na vysoké postavení světového vládce tak, jak Žalm 2 předpověděl staletí před jeho narozením. Když se ho Pilát zeptal, “Jsi tedy přece král?”, on odpověděl: “Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět” (Jan 18:37). Ježíš překonal přirozenou ctižádost na dobytí světa (i když při svém návratu oprávněně pobije Antikristovy síly). Příkladným způsobem se trpělivě podrobil vůli Boží a to vedlo k jeho oslavě po pravici Otce. Nejedná se o to, že by předexistující člen Trojice znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Jedná se o skutečnou lidskou bytost, Mesiáše, ve kterém se dokonale obrážel Otcův charakter (Kol. 1:15), který předvedl pokoru a poslušnost, a kterého Bůh svrchovaně ospravedlnil a vynesl. Jinde Pavel popisuje Ježíšovu dráhu jako ukázku pokory, když konstatuje, že “byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli” (2 Kor. 8:9). Mesiáš, určen za krále Izraele a světa, se obětoval za jiné. Pavel, aniž by si pochopitelně činil stejné nároky jako Ježíš, popisuje svou vlastní dráhu podobným způsobem: “jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše” (2 Kor. 6:10) a “také jsme nehledali slávu... ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost” (1 Tes. 2:6, 7). Pavel také hleděl na sebe a na své spoluapoštoly jako na mesiášské trpící služebníky, když aplikoval Izaiášova “trpící proroctví” na svou vlastní misii (Skut. 13:47; srv. Iza. 42:6; 49:6). Tradiční trinitářský argument ohledně Filipským 2 téměř zcela závisí na tom, že se výraz “v podobě Boha” pokládá za popis Ježíšova předexistujícího stavu jako Boha v nebi. Avšak “v podobě Boha” spíše vyjadřuje legální totožnost s Bohem, které se těší lidská osoba jako Jeho představitel na zemi. Naneštěstí překladatelé hodně přispěli k podpoře trinitářského hlediska. Slovo “jsa” (nebo “byl“) ve výrazu “jsa v podobě Boha” se v Novém zákoně často vyskytuje a nenese v sobě žádný smysl “existující ve věčnosti”, i když některé překlady takový význam tomu slovu vnucují. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží. Sloveso “je” v tomto verši je jiný tvar téhož slovesa “jsa”, popisujícího Ježíše ve Filip. 2:6 “jsa v podobě Boha”. Pavel neměl v úmyslu předložit Filipským rozsáhlý předmět o věčné božské osobě, o druhém členu Trojice, který se stal člověkem. Pavel prostě učí důležitou lekci o pokoře, založenou na příkladu historického Ježíše. V této pasáži není žádné jasné svědectví o tom, že Pavel byl trinitářem, který věřil v tradiční doktrínu o vtělení. Navrhujeme následující překlad původní pasáže Filipským 2:5-8: “Osvojte si stejné stanovisko jako Mesiáš Ježíš: I když měl božské postavení, nepovažoval svou rovnost s Bohem za něco, co by využil ke svému vlastnímu prospěchu. Nic ze své hodnosti netěžil, ale vzal na sebe roli služebníka a byl jako jiní lidé. Vypadaje jako obyčejný člověk, pokořil se tím, že byl poslušný až k smrti, dokonce i smrti ukřižováním”. V textu není nic, co by vyžadovalo, abychom mysleli na předexistující bytost. Mesiášovo vznešené postavení po pravici Boha je vyplněním Žalmu 110:1. Dobré argumenty byly předloženy na podporu toho, že text Filip. 2:10 by měl být přeložen: “aby se jménem Ježíše sklonilo každé koleno”. Svrchované postavení Ježíše po pravici Otce tudíž nezměnilo fakt, že všechno, čeho Ježíš dosáhl, je ke slávě Boha. Nesmíme zapomenout, že ten pán po Boží pravici je adoni (“můj pán”), což není titul Boha.

V Boží podobě
Navzdory masivním důkazům z Nového zákona, které ukazují, že apoštolové vždy odlišovali Ježíše od "jednoho Boha, Otce" (1 Kor 8:6), mnozí sebejistě nacházejí tradiční pohled na Ježíše jako na druhou nestvořenou bytost ve Filipským 2:5-11. Je něco paradoxního, že pisatel o kristologii v Dictionary of the Apostolic Church může říci, že "Pavel nikdy nedává Kristu jméno nebo popis ‘Boha’", nicméně ve Filipským 2 nachází popis Kristova věčného "před-života" v nebi.
Nedávná a velmi uznávaná studie o biblickém pohledu na Ježíše – Christology in the Making od Jamese Dunna nás varuje před nebezpečím číst v Pavlových slovech závěry pozdější generace teologů, "otců" řecké církve ve staletích po dokončení novozákonních spisů. Tendence nacházet v Písmu to, v co již věříme, je přirozená, protože nikdo z nás nemůže snadno čelit hrozivé možnosti, že naše "přijaté" porozumění se neshoduje s Biblí. (Problém je dokonce ještě akutnější, jestliže jsme zapojeni do výuky nebo kázání Bible.)
Nevyžadujeme však od Pavla víc, než by mohl poskytnout, když jej žádáme, aby nás obdařil v několika krátkých frázích věčnou bytostí jinou, než je Otec? To by samozřejmě ohrozilo přísný monoteismus, který on všude jinde vyjadřuje tak jasně (1 Kor 8:6; Ef 4:6; 1 Tim 2:5). Mohlo by to také vyvolat celý trinitární problém, jehož si Pavel, brilantní teolog, jakým byl, vůbec není vědom.
Podíváme-li se opět do Filipským 2, musíme se ptát, zda Pavel v těchto verších skutečně udělal to, co by bylo jeho jedinou narážkou na to, že Ježíš byl naživu před svým narozením. Kontext jeho poznámek ukazuje, že vyzývá svaté, aby byli pokorní. Často vznikla otázka, zda je jakýmkoli způsobem pravděpodobné, že by tuto lekci prosazoval tím, že žádá své čtenáře, aby přijali rámec mysli člověka, který byv věčným Bohem, se rozhodl stát se člověkem. Mohlo by také být pro Pavla podivné, aby se odkazoval na předexistujícího Ježíše jako na Ježíše Mesiáše, a tak vsadit nazpátek do věčnosti jméno a úřad, které obdržel při narození.
Pavla lze ve Filipským 2 snadno pochopit v rámci oblíbeného tématu: kristologie Adama. Právě Adam byl obrazem Boha jako Boží syn (Gen 1:26; Luk 3:38), zatímco Ježíš, druhý Adam (1 Kor 15:45) byl také v podobě Boha (ta dvě slova "obraz" a "podoba" mohou být zaměňovány). Nicméně, zatímco Adam, pod vlivem Satana, chňapl po rovnosti s Bohem ("Budete jako Bůh", Gen 3:5), Ježíš to neudělal. Ačkoli měl veškeré právo na božský úřad od doby, kdy byl Mesiášem zracadlícím božskou Přítomnost, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by mělo být "uchopeno". Namísto toho se vzdal všech výsad a odmítl Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat 4:8-10), a choval se po celý život jako služebník, dokonce až do bodu jít na smrt na kříži jako zločinec.d
d Ve většině moderních českých překladů se vyskytuje netěžil z toho, že je roven Bohu (Nová bible kralická, podobně Bible 21, Český studijní překlad, Český ekumenický překlad, Jeruzalémská bible, atd) místo nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist (Žilka, podobně Bible kralická, Překlad Nového světa). (pozn.překl.)
Jako odpověď na tento život pokory Bůh nyní vyvýšil Ježíše do postavení mesiášského Pána na pravici Otce, jak předpověděl žalm 110. Pavel neříká, že Ježíš znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Spíše vychází najevo, že získal svůj vznešený úřad po svém vzkříšení poprvé. Ačkoli celý svůj život byl Mesiášem,
jeho postavení bylo veřejně potvrzeno, když byl "učiněn jak Pánem tak Mesiášem", když byl vzkříšen z mrtvých (Sk 2:36; Řím 1:4). Čteme-li Pavlovu zprávu o Ježíšově životě tímto způsobem jako popis Pánova nepřetržitého sebezapírání, bude vidět blízká paralela s dalšími jeho komentáři o Ježíšově životní dráze. "Ačkoli byl bohatý, ale kvůli vám se stal chudým" (2 Kor 8:9). Zatímco Adam padl, Ježíš dobrovolně "sestoupil".
Tradiční čtení pasáže z Filipským 2 závisí téměř výhradně na chápání Ježíšova stavu "v Boží podobě" jako odkaz na předexistující život v nebi. Překlady učinily mnoho pro to, aby posílily tento názor. Sloveso "byl" ve frázi "byl v Boží podobě" se vyskytuje v Novém zákoně často a v žádném případě nenese význam "existující ve věčnosti", i když se některé verze snaží tento význam vnucovat. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž by si neměl zakrývat hlavu, protože je Božím obrazem a slávou. Slovesoe se zde nijak neliší od "byl" popisující Ježíše jako v Boží podobě. Pokud je obyčejný muž Boží slávou a obrazem, tím víc Ježíš, který je dokonalým lidským zástupcem Boha, v němž přebývají všechny atributy božské povahy (Kol 2:9).
Pavlův úmysl ve Filipským 2 nemá představit nesmírné téma věčné božské bytosti, která se stala člověkem, ale vyučovat jednoduchou lekci o pokoře. Musíme mít stejný postoj jako Ježíš, abychom mysleli stejně jako on. Nejsme žádáni, abychom si představovali sami sebe jako věčné božské bytosti, které se mají vzdát Božství, aby přišli na zem jako lidé.
Není všeobecně známo, že mnozí měli vážné výhrady ohledně čtení Filipským 2 jako tvrzení o předexistenci.
Bývalý Regius Professor of Divinity napsal v roce 1923: "Pavel prosí Filipské, aby přestali s neshodami a jednali navzájem s pokorou. Ve 2. Korintským 8:9 nabádá své čtenáře, aby byli velkorysí v dobročinnosti.
Měla by zaznít otázka, zda by pro něj bylo zcela přirozené, aby prosazoval tato dvě jednoduchá morální poučení náhodnými odkazy (a jediným odkazem, který kdy učinil) na obrovský problém způsobu vtělení.
A mnozí si myslí, že jeho domácké výzvy budou mít větší účinek, pokud poukáže na inspirativní příklad Kristovy pokory a sebeobětavosti v jeho lidském životě, jako v 2. Korintským 10:1: ‘Nabádám vás s Kristovou mírností a trpělivostí.’" Autor těchto komentářů, A.H. McNeile navrhuje následující parafrázi:
"Ačkoli Ježíš byl celým svým životem božský, přesto si nemyslel, aby výsada byla udržována za každou cenu, aby se s ním zacházelo jako s rovným s Bohem, ale sám od sebe se vyprázdnil (ze všeho sebeprosazování nebo božské cti) tím, že přijal povahu otroka."18
Pavel poukazuje na skutečnost, že se Ježíš objevil na lidské scéně jako každý jiný člověk ("v lidské podobě"). Jeho život, pohlížený jako celek, byl nepřetržitý proces sebeponižování, vrcholící v jeho smrtí na kříži.
Druhý Adam, na rozdíl od prvního, se zcela podřizuje Boží vůli a v důsledku toho obdrží nejvyšší povýšení.

Filipským 2x6-8

https://www.biblicalunitarian.com/verse ... ians-2-6-8
1. Tyto verše Filipským jsou velmi důležité Trinitární doktríny (i když také způsobily rozdělení mezi Trinitariány) a musí být řešeny důkladně. Existuje několik argumentů, zabalené do těchto dvou veršů, a budeme se s nimi vypořádat, bod po bodu. Za prvé, mnoho Trinitářů tvrdí, že slovo "forma", což je řecké slovo morphe, se týká Krista, s vnitřní povahou jako Bůh. To je tak silně prosazováno, že ve verši 6 NIV má, "je v povaze Boha." Nedomníváme se, že morphe odkazuje na "vnitřní podstatu" a my vám dáme důkaz, že se to týká vnější formy. Různé slovníky mají protichůdné názory o definici morphe do takové míry, do takové míry, že nemůžeme myslet na žádné jiné slovo definované lexikony takovým protichůdným způsobem. Dáme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, aby ukázaly rozdíly mezi nimi.

Vine’s Lexicon má v "podobě": "správně povahu nebo podstatu, ne abstraktně, ale jako skutečně jsoucímu v jednotlivých...to nezahrnuje v sobě něco 'náhodné' nebo oddělitelné, jako jsou zvláštní způsoby projevu." Pomocí výkladových slovníků, jako je Vine’s Lexicon, trinitáři směle argumentují tím, že "příroda", která je základem Ježíšova lidského těla, je Bůh. trinitární učenci, jako je Vine’s kontrast morphe, které tvrdí, odkazuje na "vnitřní, základní povahu," se schématem, (ve verši 8, a přeloženy "vzhled" výše). Musíme přiznat, že existuje mnoho Trinitárních učenců, kteří psali lexikální položky nebo články na řecké slovo morphe, a dospěli k závěru, že Kristus musí být Bůh. trinitarian, který chce dokázat, že jeho místo může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že, tyto definice jsou neobjektivní a chybné. Kromě toho jsme nemohli najít žádné ne-trinitarní učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitarních učenců, zatímco mnoho trinitární zdrojů se shodují, že morphe, se odkazuje na vnější vzhled, a nikoli vnitřní povahu.
Studie z jiných slovníků (mnoho z nich trinitárních) dává úplně jiný obrázek, než ve Vine’s Lexicon. V Bullinger’s Critical Lexicon, je morphe dána jednoslovná definice "forma".

Odborný lexikon Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morphe "tvar, vnější vzhled, tvar". Teologický slovník Nového zákona, editoval Gerhard Kittel, má "formu, vnější vzhled."Kittel také poznamenává, že morphe a schéma jsou často zaměnitelné. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morphe odkazovat na to, co je vnitřní a zásadní, na rozdíl od toho, co je navenek a náhodné, ale říká, "rozdíl je odmítnut mnoho."

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci se rozcházejí v otázce používání slova morphe ve Filipským. Když učenci nesouhlasí, a to zejména, když se předpokládá, že důvodem neshody je kvůli zaujatosti nad doktrinální problém, je naprosto nezbytné udělat co nejvíce originální výzkum, jak je to možné. Skutečná definice morphe by měla být zřejmá, když kontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, slovo bylo běžné v řeckém světě. Tvrdíme, že studie skutečných důkazů jasně ukazuje, že morphe neodkazuje na Kristovu vnitřní podstatu.

Ze světských spisů se dozvíme, že Řekové použili morphe k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své podoby (morphe), a zejména poznamenávají Afroditu, Demetera a Dionýsa jako tři, kteří to udělali. To je zjevně změna vzhledu, nikoli přírody. Josephus, současník apoštolů, použil morphe k popisu tvaru soch (Bauerův lexikon).

Další využití morphe v Bibli podporovat stanovisko, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Evangelium Marka nám říká, že Ježíš se zjevil „v jiné formě (morphe)“ těmto dvěma mužům, aby ho nepoznali (16:12). To je velmi jasné. Když se Ježíš zjevil dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou povahu“. Prostě měl jiný vnější vzhled.

Více důkazů pro slovo morphe odkazující na vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z roku 250 před Kristem. Bylo napsáno kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (výsledek dobyvatelství Egypta Alexandra Velikého v roce 332 př.n.l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př.n.l. mnoho Židů mluvilo řecky, takže byl vytvořen řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta.
Septuaginta velmi ovlivňovala Židy během doby Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Navíc v církvi prvního století bylo mnoho řeckých mluvících Židů. Ve skutečnosti, první zaznamenaný kongregační konflikt nastal, když hebrejsky mluvící Židé projevili předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6: 1).

Židé, kteří překládali Septuagintu, několikrát použili morphe a vždy odkazovali na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal kolem tváře a vlasy na mém těle stály na konci. Zastavil se, ale nemohl jsem říct, co to je. Před mýma očima stála forma (morphe) a uslyšel jsem tichý hlas (Job 4:15 a 16).
Není pochyb o tom, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Izaiáš má slovo morphe ve vztahu k člověkem vytvořeným modlám: „Tesař měří linii a vytváří obrys se značkou; zdrsní to dlátem a označí to kompasy. Tvaruje to ve formě (morphe) člověka, člověka v celé své slávě, aby mohl přebývat ve svatyni “(Iz 44:13). Bylo by absurdní tvrdit, že morphe v tomto verši odkazoval na „podstatnou povahu“, jako by dřevěné řezbářské práce mohly mít „podstatnou povahu“ člověka. Verš je jasný: idol má „vnější vzhled“ člověka. Podle Daniela 3:19 po Shadrachovi Meshach a Abednego se odmítli uklonit k Nebuchadnezarovu obrazu, rozzuřil se a „forma (morphe) jeho tváře“ se změnila. NASB říká: „jeho výraz obličeje“ se změnil. Nic v jeho povaze se nezměnilo, ale pozorující lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.
Pro ještě více dokumentace, kterou Židé použili k vyjádření vnějšího vzhledu morphe, se obracíme k tomu, co je známo jako knihy „Apocrypha“, psané mezi Malachiášem a Matoušem. „Apocrypha“ doslova znamená „temný“ nebo „skrytý“ a většina těchto protestantů právem nepřijímá tyto knihy jako součást pravého kánonu,
ale jsou přijímány římskými katolíky a tištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je způsoben skutečností, že byly psány v době psaní Nového zákona, byly Židům v té době známy a obsahují slovo morphe. V Apocrypha je morphe používán stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuagint, tj. jako vnější vzhled. Například v „Moudrosti Šalomounově“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18: 1). Studie morphe v Apocrypha ukáže, že to vždy odkazovalo na vnější formu.
Existuje ještě více důkazů. Morphe je kořenové slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Tito přidají další podporu k myšlence, že morphe se odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morphe) zbožnosti (2 Tim. 3: 5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale měli vnější dojem, že jsou zbožní. Na hoře Proměnění byl Kristus „přeměněn“ (metamorfomai) před apoštoly (Matouš 17: 2; Marek 9: 2). Neviděli, jak Kristus získal novou povahu, ale viděli jeho vnější podobu hlubokou změnu. Podobně, my křesťané musíme „přeměnit“ (metamorfomai) obnovením naší mysli na Písmo. Neobnovujeme novou přirozenost, když obnovujeme mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2 Pet. 1:4), ale v nás bude změna, kterou můžeme my i jiní hmatatelně zažít. Křesťané, kteří se transformují z tělesných křesťanů, se všemi viditelnými činnostmi těla, které způsobuje životní styl, aby se stali křesťany podobnými křesťanům, se mění takovým způsobem, že ostatní lidé „vidí“ rozdíl. 2 Korintským 3:18 říká totéž, když se říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorfomai) na obraz Krista. To, že se změníme na „obraz“, nám ukazuje, že změna je na vnější straně něco viditelného.

Chtěli bychom učinit ještě jednu poznámku, než vyvodíme závěr o morphe. Pokud má smysl poezie říkat, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříkat? Bůh má samozřejmě „podstatnou povahu“ Boha, tak proč by to někdo měl na mysli? Tento verš neříká: „Ježíš, být Bohem“, ale spíše „být ve formě Boha“. Pavel připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme udělat o morphe? Filipínský kostel se skládal ze Židů a obrácených Řeků. Od Septuaginty a jejich dalších spisů byli Židé obeznámeni s morphe odkazující na vnější vzhled, včetně formy lidí a modly. Řekům také poukázal na vnější vzhled,
včetně změny vnějšího vzhledu jejich bohů a formy soch. Pouze další novozákonní použití morphe mimo Filipíny je v Marku a tam se to týká vnějšího vzhledu. Také slova související s morphe“ jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled.

Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morphe označuje vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevení Boha natolik, že řekl: „Kdo mě viděl, viděl Otce.“ Kristus vždy činil Otcovu vůli a dokonale reprezentoval svého Otce ve všech směrech.
chema, jak upozorňuje Kittel, může být synonymem pro morphe, ale má spíše důraz na vnější pasce než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je v přírodě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti vždy máme vnější formu (morphe) lidských bytostí. Přesto existuje smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti a rosteme a vyvíjíme se, pak jsme dospělí a stárneme. To je tolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají.
Stejně jako my ostatní jsme i Kristus byl plně lidský a měl vnější formu (morphe) člověka. Protože však vždy činil Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „Boží“ vzhled (morphe). Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Takže u Filipanů Schéma 2:8 může být synonymem pro morphe, nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl v přírodě přechodný. Formulace Filipanů 2: 6-8 nám nepředstavuje boha, se kterým nikdo z nás nemůže poznat. Spíše nám představuje člověka, jako jsme my, kdo rostl a stárnul, přesto se však ve všech myšlenkách a skutcích tak soustředil na Boha, že dokonale zastupoval Otce.

2. Poté, co řekl, že Kristus byl ve formě Boha, Filipským 2:6 dále říká, že Kristus „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co bylo uchopeno“ (NIV). Tato věta je mocným argumentem proti trojici. Kdyby byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nemělo smysl říkat, že „neuznal“ rovnost s Bohem, protože nikdo neuznal rovnost se sebou samým. Má smysl jen někoho pochválit za to, že nehledá rovnost, když si není rovný. Někteří trinitáři říkají: „No, nechápal rovnost s Otcem.“ To není to, co říká verš.
Říká se, že Kristus nepochopil rovnost s Bohem, což znamená, že poezie je nesmysl, kdyby byl Bohem.

3. Zahájení verše 7 obsahuje větu, která způsobila vážné rozdělení mezi trinitariány. Říká: „Ale neudělal si žádnou pověst“ (KJV), „ale neudělal nic“ (NIV), „ale sám se vyprázdnil“ (NASB, RSV, NRSV, New American Bible). Řecké slovo, které je předmětem sporu, je kenos, což doslova znamená, „vyprázdnit se.
„Po více než tisíc let, od církevních rad ve čtvrtém století do devatenáctého století, bylo ortodoxní postavení církve v tom, že Kristus byl plně Bohem a plně člověkem současně v jednom těle. Tato doktrína je známá jako „duální povaha Krista“ a musí být podporována jinými, biblická slova jako communicatio idiomatum, doslova „sdělení idiomatu“. To se týká způsobu, jakým je Kristova „božská“ povaha spojena s „lidskou“ povahou Krista tak, že skutky a podmínky člověka mohou být Bohem a skutky a podmínky Boha mohou být lidé. Dr. Justo Gonzalez, autorita o historii křesťanské církve, poznamenává: „Božská a lidská povaha existuje v jediné bytosti, i když to, jak může být, je největším tajemstvím víry.“ Biblická pravda není „nepochopitelné tajemství“. Ve skutečnosti Bůh touží, abychom Ho a Jeho Pravdu poznali (viz poznámky k Lukáši 1:35).
Doktrína duální povahy Krista je standardním vysvětlením Kristových zázraků, jako je množení jídla, poznání myšlenek druhých, pozvednutí mrtvých atd. Toto vysvětlení je udržováno navzdory skutečnosti, že proroci v Starém zákonu také dokázal tyto věci dělat.
Doktrína Kristovy duální povahy způsobila vážný problém, který dobře uvádí John Wren-Lewis:
Samozřejmě až do druhé světové války nebylo nejběžnější vizí Ježíše vůbec jako člověk. Byl to Bůh v lidské podobě, plný nadpřirozených znalostí a zázračné moci, velmi podobně jako olympijští bohové měli být, když přestrojili na Zemi Zemi. “

Naše zkušenost s mluvením s křesťany po celém světě potvrzuje to, co řekl Wren-Lewis: průměrný křesťan nemá pocit, že Kristus „byl stvořen jako jeho bratři ve všech směrech“ (Židům 2:17), ale místo toho cítí, že Kristus byl schopen dělat to, co udělal, protože se zásadně liší. Věříme, že učení duální povahy není biblické a okrádá moc lidí, kteří by se jinak mohli snažit myslet a jednat jako Kristus. To uměle odděluje lidi od Pána Ježíše.

V Německu v polovině 18. století začal luteránský teolog Gottfried Thomasius, co se nyní vyvinulo v „Kenotickou teologii“. Toto myšlení vyvstávalo z některých velmi reálných obav, které měli někteří trinitáři o duální přirozené teologii. Zaprvé, duální povaha teologie nedovolila vyjádřit Kristovo plné lidství. Za druhé, zdálo se, že z něj Kristus udělal aberaci: velmi Bůh a velmi člověk zároveň. Za třetí, „kdyby byl Ježíš vševědoucím Bohem i omezeným člověkem, měl dvě centra, a tak v zásadě nebyl jedním z nás.“ Kenotická teologie (která se od té doby rozštěpila na řadu variant) poskytla „řešení“ těchto problémů.
Protože Filipským 2:7 říká, že Kristus „se vyprázdnil“, musel „vyprázdnit“ svou Boží povahu, tj. někdy před svou inkarnací souhlasil Kristus s „omezením“ a sestoupil na Zemi pouze jako člověk.

Trojiční teologové mezi sebou vehementně nesouhlasili ohledně Kenotic Theologie
a někteří ortodoxní teologové dokonce nazývali jeho přívržence „kacíři“. Ústřední kritikou Kenotic Theologie je za prvé, že je jen o něco starší než sto let, jednoduše to není historické postavení církve. Za druhé, ortodoxní teologové tvrdí, že to není biblické,
a že Filipané 2:7 neznamená, co Kenotičtí teologové říkají, že to znamená. A za třetí, Kenotic Theologie nutí Boha, aby se změnil - Bůh se stává člověkem - což způsobuje dva problémy pro ortodoxní trinitaristy: Bůh se nemůže změnit a Bůh není člověk.

Souhlasíme s kenotickými teology, kteří tvrdí, že duální přirozená teologie neumožňuje vyjádření Kristova lidství a že vytváří „bytost“, která je opravdu aberací (odchylkou) a „v zásadě není jedním z nás“. Souhlasíme však také s ortodoxními trinitáři, kteří zastávají biblický postoj, že Bůh není člověk a že se Bůh nemůže změnit.
Tvrdíme, že tyto problémy způsobila trinitářská doktrína a že jednoduše neexistuje řešení, pokud má člověk trinitářské postavení. Tvrdíme, že skutečným řešením je uvědomit si, že existuje pouze jeden pravý Bůh, Otec,a že Ježíš Kristus je „člověkem pověřeným Bohem“, který se nyní stal „Pánem i Kristem“ (Skutky 2:22 a 36). Pak je Kristus plně člověk a je „jedním z nás“ a Bůh je Bůh a nikdy se nezměnil ani nebyl člověkem.

4. Zatímco se trinitaristé mezi sebou dohadovali o významu Filipským 2:6-8,
došlo k nešťastné věci - ke ztrátě skutečného významu verše. Tento verš nemluví ani o Kristově vzdání se „Božství“ při jeho inkarnaci, ani o tom, že jeho Boží přirozenost je ochotna „skrýt“, aby se jeho lidská přirozenost mohla jasně ukázat. Spíše to říká něco jiného. Písmo říká, že Kristus byl „obrazem Boha“ (2 Kor. 4:4) a sám Ježíš svědčil, že kdyby ho někdo viděl, viděl Otce. Říkat, že Kristus byl v „Boží podobě“ (vnější vzhled), jednoduše tuto pravdu prohlašuje jiným způsobem. Na rozdíl od Adama, který pochopil, že je jako Bůh (Gen. 3: 5), Kristus, poslední Adam, „vyprázdnil se“ veškeré své pověsti a věcí, které mu náleží jako skutečné dítě krále. Žil stejně jako ostatní muži. Ponížil se do Slova a Boží vůle. Žil podle „Je psáno“ a podle pokynů svého Otce. Neměl "troubit svůj vlastní roh“, ale místo toho sám sebe nazval "syn člověka," který v aramejském jazyce, kterým mluvil, znamenal „muž“. Důvěřoval Bohu a stal se poslušným, dokonce i strašnou a ostudnou smrtí na kříži.

Filipínská církev si vedla dobře a podporovala Pavla, ale také měli problémy. Byly tam „sobecké ambice“ (1:15; 2:3) a „marné počínání“ (2:3), hádání a nedostatečná úcta k ostatním (2:4 a 14) a potřeba pokory, čistoty a bezúhonnosti (2:3 a 15). Pavel tedy věřící napomenul, že „Tvůj postoj by měl být stejný jako postoj Krista Ježíše“ (2:5). Poté ukázal, jak Kristus nepochopil rovnost s Bohem, ale byl úplně skromný, a v důsledku toho ho Bůh „vysoce povýšil“. Příklad Ježíše Krista je mocný. Nemusíme se ujistit, že si nás lidé všimnou, ani neví, kdo jsme. Měli bychom jednoduše sloužit v poslušnosti a pokoře, ujistit se, že Bůh nás jednoho dne odmění za naše činy.

Stačí?

Viktorrealita
Príspevky: 840
Dátum registrácie: 30 Sep 2018, 10:46
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa Viktorrealita »

Mikim

Ján1 18 Boha nikto nikdy nevidel, ale jednorodený Syn, ktorý je v lone Otcovom, on nám vysvetlil.

No a ako vysvetlil?

On je ten, to Otcove slovo, ktoré sa stalo telom. A to Slovo Božie má vykúpený v Kristu povýšené vo svojom srdci nad všetko a práve to Slovo - Kristus, je pre nás Bohom.

Lebo: Ján1 3 Všetko povstalo skrze neho, a bez neho nepovstalo ani jedno z toho, čo povstalo. 4 V ňom bol život, a ten život bol svetlom ľudí, 5 a to svetlo svieti vo tme, a tma ho nezadržala.

Áno, v ňom bol život! Ježiš jasne hovorí, že jeho slová sú Duch a sú život. Kriesiť z mŕtvych, oživovať z duchovnej smrti, dávať život môže iba Boh.

Otec, jeho Slovo, ktoré sa stalo telom sú jedno! To máme vo svojom srdci povýšiť nad všetko. To je Bohom!

Ján1 14 A on, to Slovo sa stalo telom a stánilo medzi nami, a hľadeli sme na jeho slávu, na slávu jako jednorodeného od Otca a bol plný milosti a pravdy.

To Otec na nebesiach ma odsúdi do pekla za to, že v mojom srdci je povýšene to Otcové Slovo - Kristus nad všetko a to Slovo, čo sa stalo telom, sa stalo u mňa Bohom? Takto to myslíš?

mikim
Príspevky: 1705
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Re: Král králů a Pán pánů

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Viktorrealita napísal: 27 Okt 2020, 07:46 Mikim

Ján1 18 Boha nikto nikdy nevidel, ale jednorodený Syn, ktorý je v lone Otcovom, on nám vysvetlil.

No a ako vysvetlil?

On je ten, to Otcove slovo, ktoré sa stalo telom. A to Slovo Božie má vykúpený v Kristu povýšené vo svojom srdci nad všetko a práve to Slovo - Kristus, je pre nás Bohom.

Lebo: Ján1 3 Všetko povstalo skrze neho, a bez neho nepovstalo ani jedno z toho, čo povstalo. 4 V ňom bol život, a ten život bol svetlom ľudí, 5 a to svetlo svieti vo tme, a tma ho nezadržala.

Áno, v ňom bol život! Ježiš jasne hovorí, že jeho slová sú Duch a sú život. Kriesiť z mŕtvych, oživovať z duchovnej smrti, dávať život môže iba Boh.

Otec, jeho Slovo, ktoré sa stalo telom sú jedno! To máme vo svojom srdci povýšiť nad všetko. To je Bohom!

Ján1 14 A on, to Slovo sa stalo telom a stánilo medzi nami, a hľadeli sme na jeho slávu, na slávu jako jednorodeného od Otca a bol plný milosti a pravdy.

To Otec na nebesiach ma odsúdi do pekla za to, že v mojom srdci je povýšene to Otcové Slovo - Kristus nad všetko a to Slovo, čo sa stalo telom, sa stalo u mňa Bohom? Takto to myslíš?
...Áno, v ňom bol život! Ježiš jasne hovorí, že jeho slová sú Duch a sú život. Kriesiť z mŕtvych, oživovať z duchovnej smrti, dávať život môže iba Boh.

Ano jen Bůh Otec skrze jakéhokoliv člověka např, skrze Pána Ježíše nebo skrze apoštoly může... Kriesiť z mŕtvych, oživovať z duchovnej smrti, dávať život...
Proto Ježíš sám od sebe jako člověk ani žádný jiný člověk třeba ap. Pavel nemohl učinit nic, ale jen tehdy když s ním byl Otec propojený a činil skrze něj všechny skutky sám Ježíš nebo apoštolové nemohli sami učinit žádný zázrak:

Jan 3:2  Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním."
Jan 5:19  Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.
Jan 5:30  Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Ale jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, jenž mne poslal, Otcovy.
Jan 7:17  Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.
Jan 14:10  A což nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky.
Skutky apoštolské 2:22  Muži Izraelští, slyšte slova tato: Ježíše toho Nazaretského, muže od Boha zveličeného mezi vámi mocmi a zázraky a znameními, kteréž činil skrze něho Bůh uprostřed vás, jakož i vy sami víte,
Skutky apoštolské 15:12  I mlčelo všecko to množství, a poslouchali Barnabáše a Pavla, vypravujících, kteraké divy a zázraky činil Bůh skrze ně mezi pohany.
Skutky apoštolské 19:11  A divy veliké činil Bůh skrze ruce Pavlovy,

...a práve to Slovo - Kristus, je pre nás Bohom.

Toto je největší rouhání a lež dělat z člověka Pána Ježíše Boha, který může být pouze jeden a tím je jen a pouze Bůh Otec, který o žádném jiném Bohu neví nic, stejně jako apoštolové i Ježíš.

Deuteronomium 6:4  Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.

Nehemjáš 9:6  Ty jsi, Hospodine, sám ten jediný, ty jsi učinil nebesa, nebesa nebes i všecko vojsko jejich, zemi i všecko, což jest na ní, moře i všecko, což jest v nich, obživuješ také všecko, ano i vojska nebeská před tebou se sklánějí.

Izajáš 43:10  Vy svědkové moji jste, praví Hospodin, a služebník můj, kteréhož jsem vyvolil, tak že můžete věděti, a mně věřiti, i rozuměti, že já jsem, a že přede mnou nebyl sformován Bůh silný, aniž po mně bude.

Izajáš 44:8  Nebojtež se, ani lekejte. Zdali hned zdávna nepověděl jsem tobě a neoznámil, čehož vy sami mně svědkové jste? Zdaliž jest Bůh kromě mne? Neníť jistě žádné skály, jáť o žádné nevím.

Izajáš 45:18  Nebo tak praví Hospodin stvořitel nebes, (ten Bůh, kterýž sformoval zemi a učinil ji, kterýž utvrdil ji, ne na prázdno stvořil ji, k bydlení sformoval ji): Já jsem Hospodin, a není žádného více.

Izajáš 45:22  Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více.

Izajáš 46:9  Rozpomeňte se na první věci od věků stalé, nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více Boha, aniž jest mně podobného. (pozn. a Ježíš je obraz svého Otce a není Bůh)

Jeremjáš 10:10  Ale Hospodin jest Bůh pravý, jest Bůh živý a král věčný, před jehož prchlivostí země se třese, aniž mohou snésti národové rozhněvání jeho.

Malachiáš 2:10  Zdaliž není jeden otec všech nás? Zdaliž Bůh jeden nestvořil nás? Proč nevěrně činiti máme jeden druhému a zlehčovati smlouvu otců našich?

Matouš 4:10  Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´

Matouš 19:17  A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, ostříhej přikázání.

Marek 12:29  A Ježíš odpověděl jemu, že první ze všech přikázání jest: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest.

Marek 12:32  I řekl jemu ten zákoník: Mistře, dobře jsi vpravdě pověděl. Nebo jeden jest Bůh, a není jiného kromě něho;

Efezským 4:6  Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás.

Jan 17:3  A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.

1 Timoteovi 2:5  Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš,

1 Timoteovi 6:15  Jeho příchod zjeví v určený čas požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů.

1 Timoteovi 6:16  On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.

1 Korintským 8:4  A protož o pokrmích, kteříž se modlám obětují, toto dím: Víme, že modla na světě nic není a že není jiného žádného Boha nežli jeden.

1 Korintským 8:6  Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož všecko, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož všecko, i my skrze něho.

Jakubův 2:19  Ty věříš, že jest jeden Bůh. Dobře činíš. I ďáblovéť tomu věří, avšak třesou se.

Galatským 3:20  Ale prostředník není jednoho, Bůh pak jeden jest.

Římanům 3:30  Poněvadž jeden jest Bůh, kterýž ospravedlňuje obřízku z víry, a neobřízku skrze víru.

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 5 neregistrovaných