Co dělat, když jsme přesto znovu zhřešili - Kornelius Novak

Založte diskusiu o kázni, ktorú ste si vypočuli. (Bolo by dobre, ak by názov obsahoval meno kazateľa a názov kázne, príp. dátum a miesto, kde bola prednesená. Dôležité je, aby bol v príspevku uvedený aj odkaz, kde sa dá kázeň vypočuť - archív na zborových stránkach, youtube, vimeo, ...)
mikim
Príspevky: 2262
Dátum registrácie: 06 Júl 2016, 22:44
Kontaktovať používateľa:

Co dělat, když jsme přesto znovu zhřešili - Kornelius Novak

Neprečítaný príspevok od používateľa mikim »

Co dělat, když jsme přesto znovu zhřešili - kap. 33 Poslední kapitola, celá kniha ke stažení v PDF zde:
Kornelius Novak
Boží láska, spravedlnost, zákon, soud, trest a milost
https://tt-partners.cz/_files/200011257 ... 3/KN-5.pdf

Zjistili jsme, že omilostněný člověk je venku na podmínku a že probační asistent dělá všechno pro to, aby se omilostněný v novém životě uchytil. Svoboda Ducha nesmí být zneužívána k hříchu, neboť pokud vědomými hříchy tupíme Ducha milosti, tak jsme v akutním nebezpečí vypadnutí z milosti. Co můžeme tedy dělat, pokud jsme nedopatřením a v zápalu boje přesto znovu zhřešili? V žádném případě nemáme dělat, jako že se nic nestalo! Myšlenka: „Ach, Bůh je přece milostivý…“ je sice pravdivá, ale uvědom si, že nám satan může namluvit biblické pravdy, abychom nejednali správně! Nejprve nás přivede do pokušení, ve kterém nás ponouká ke hříchu a pokud váháme, tak nám rychle namluví: „Ach, Bůh je přece milostivý, On ti přece znovu odpustí, když zhřešíš!“
Pokud pak zhřešíš, tak by ti mohl namluvit: „To nebude tak zlé, Bůh je přece milostivý.“ Tím tě chce držet v nekajícnosti a tak dosáhnout toho, abys hřích nebral vážně a v nejlepším případě v něm pokračoval! Satan by ti ale mohl také říci: „Jsi naprosto nemožný,
Bůh už s tebou nechce mít nic společného! Teď jsi zhřešil a Bůh tě odvrhne a už tě nepřijme, vypadl jsi z milosti!“
Pozor: v obou případech si musíme uvědomit, že jsme zhřešili a stojíme plně pod satanovým vlivem, jenž nás chce „démonickou
teologií“ udržet pod vládou hříchu! Nenech se ničím a nikým zadržet v činění pokání, pokud zpozoruješ, že je to nutné! Bůh
neodmítne kajícného člověka. Můžeme se však také naučit zůstávat v pokušení stát. Můžeš se Boha ve chvíli pokušení ptát: „Bože, ty vidíš, co se děje! Jaký je na to tvůj názor?!“ Musíme se naučit souhlasit s Boží vůlí – a zůstávat s ní v harmonii – tak jako Ježíš v Getsemanské zahradě, když byl pokoušen. Budeme pokoušeni stále znovu k tomu, abychom již nezůstávali v harmonii s Boží vůlí! Životní okolnosti nás provokují, lidé kolem nás jsou často zlí a satan se chce realizovat v nás a skrze nás! Zde se musíme osvědčit! Zde musíme
mít na zřeteli Boží svaté cíle, musíme posílit své svaté priority, upevnit biblické hodnoty, praktikovat své duchovní motivy – život v Duchu a ve víře je boj – pusť se do něj! Může se rychle stát, že na cestě posvěcení přesto upadneme do hříchu. Ne, že bychom upadnout museli! Nemusíme padat do hříchu! Můžeme a měli bychom získat vítězství nad hříchem, ale můžeme také upadnout; to prožívají zvláště tvrdě ti, kteří opravdu chtějí žít svatě. Ty, kteří milost vidí jako pláštík pro své hříchy a staví se vůči posvěcení lhostejně a vlažně, ty hřích
tak nemrzí – takoví lidé argumentují satanovými slovy: „Nikdo není dokonalý“ nebo „každému se to jednou stane“ nebo „pro jednou se nic neděje“. Kdo tak mluví, tak s tím to vidím černě! Ten svými slovy dokazuje, že není na cestě posvěcení. Jeden církevní vedoucí, jehož syn žil ve smilstvu a neřesti, za mnou přišel s afektovaným úsměvem a řekl: „Vnuk přišel za mým synem a řekl: ty máš ale hezkou novou přítelkyni…“ Představ si to! Tak chtěl ten církevní vedoucí přede mnou svého syna ospravedlnit! Na obrácení člověka, jenž zachází s hříchem takto, nic nedám, jedno, jakou má pozici ve sboru. Ten má nesvatý postoj vůči hříchu a posvěcení. Ale ten, kdo opravdu chce žít svatě, ten kvůli hříchu opravdově trpí lítostí, v tom nejvlastnějším smyslu slova!
Trpí, protože ví, že nyní poslechl satana a způsobil Bohu bolest. Miluje Boha a velmi ho bolí, že se nyní na Něm prohřešil a uhasil svatého Ducha milosti. Bůh nám jasně ukazuje, co v případě hříchu musíme udělat. Musíme naše hříchy okamžitě vyznat a bezpodmínečně se
s Bohem znovu usmířit – a to se neděje tak, že prostě přisvědčíme biblickým pravdám, nýbrž se vědomě a osobně obrátíme na Boha v modlitbě, přiznáme své hříchy a prosíme o odpuštění – a ve víře prožijeme, že nám Bůh odpouští a přijímá nás. Život s Bohem je mnohem více než jen žít s vědomostmi o biblických pravdách. Pokud mi někdo něco rozbije a prostě si pomyslí: „Kornelius je přece milostivý, to je v pořádku“ a nic mi neřekne, tak s tím mám skutečný problém! Bůh nechce pouze to, abychom o Něm znali různé pravdy, nýbrž abychom s Ním žili a mluvili! Ano, je pravda, že když jsme zhřešili, tak platí následující Slovo (1 J 1): 7 krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.
Neexistuje žádný hřích, který je tak velký, že ho Bůh nemůže odpustit! Ale je také pravda, že i ty „nejmenší hříchy“ nás vedou pryč od Boha! 8 Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Bůh nám ukazuje, jak musíme postupovat, abychom se znovu mohli s Bohem usmířit. 9 Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Odpuštění je tam, kde se hříchy uznají a vyznají. Když nás Duch svatý, náš probační asistent, konfrontuje a napomíná a my svou vinu neuznáváme, pak je to nebezpečné!
10 Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Utajit, zamlčet, smažme to!, najít někoho, na koho člověk může svalit vinu, … To všechno je špatné zacházení s hříchem a děláme tím z Boha, který nás volá k pokání, lháře. Jan píše toto všechno
nejen proto, aby se nám stále znovu dostávalo odpuštění, nýbrž proto, abychom nehřešili! „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ (1 J 2, 1–2)
Proč nám Bůh dává milost? Abychom nehřešili! Pokud v našem životě pod milostí spadneme do hříchu, tak bychom to neměli vidět jako něco normálního, nýbrž činit z toho upřímné pokání a dát to do pořádku s Bohem a lidmi, neboť každá recidiva má sklon směřovat k odpadnutí! Ale díky Bohu, že když upřímně prosíme za odpuštění svých hříchů, tak nás Bůh nebere z milosti a nestaví znovu pod rozsudek, protože Ježíš je náš přímluvce! Jen však dej pozor na to, abys nezaměňoval upřímné pokání a očištění svědomí s teologickými myšlenkovými hříčkami! Je rozdíl v tom, jestli žiji s Bohem a Jeho Duch mě upozorňuje na hřích, činím pokání a zažívám, že mě Bůh očišťuje, či jestli si prostě myslím: „Bůh je přece milostivý, takže je to OK!“ Zdůrazňuji to ještě jednou! Bůh není teolog! On nechce, abychom uměli něco správně formulovat, nýbrž abychom s Ním žili upřímně a reálně!
3 Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Na tom poznáš člověka, který skutečně zná Boha! Žije v harmonii s Boží vůlí. 4 Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. A zde máš ty, kteří klamou sebe a druhé svými náboženskými iluzemi, mluví o Bohu a milosti a nežijí v harmonii s Boží vůlí a hodnotami. 5 Kdokoli však zachovává jeho slovo, v tom Boží láska opravdu došla k dokonalosti. (B21) Dokonalá láska se neprojeví na zážitkovým konferencích, nýbrž v prachobyčejné každodennosti. Upozorním nakonec ještě jednou na tuto skutečnost: život v milosti je život v posvěcení:
„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem.“ (Tt 2, 11–15)
Bůh chce svatý lid a kdo zná pravé evangelium, ten ví, že nikdo nemusí zahynout! Dokonané a zvěstované dílo na kříži má potenciál k tomu nás posvětit! Duch svatý, náš probační pomocník, činí vše proto, abychom žili svatě a našli místo k pokání, když přesto upadneme do hříchu. Ale kdo si myslí, že na základě milosti a kříže může vést hříšný život, ten by si měl pořádně přečíst následující výroky:
„Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. Vždyť víme, kdo řekl: ‚Já budu trestat, má je odplata.‘ A jinde: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10, 29–31) Měli bychom jako církev brát vážně Petrova slova:
„Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.
Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze
strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse,“ (2 Pt 3, 7–15)
Možná si myslíš: „To všechno je mi nějak příliš těsné!“ Ale o čem Ježíš mluvil, když hovořil o úzké cestě a těsné bráně? Na druhé
straně víme:
Tato úzká cesta je dost široká na to, aby se po ní šlo s radostí, pokojem, láskou a blažeností! Na této cestě můžeme zažívat Boží milost a péči, moc Ducha v životě a službě atd. Kdo jde po této úzké cestě, ten má jistotu věčného života, zná svou cestu, průvodce a cíl! Tato úzká cesta není žádnou cestou strachu, nejistoty, nátlaku… Nýbrž je cestou, po níž jdou lidé dobrovolně a z přesvědčení, s láskou k Bohu a bližním. Přirozeně nechci redukovat vztah mezi Bohem a námi na vztah mezi soudcem a odsouzeným pachatelem, jenž se za pomoci probačního asistenta drží zpříma – Bůh je skutečně naším Otcem, Ježíš je skutečně naším přítelem a o tom by se dalo napsat ještě mnoho dalšího, ale neposlouží nám ani ostatním, když budeme ignorovat ty skutečnosti, o nichž jsme zde pojednávali.
Současný stav moderního křesťanství činí obsah této knihy nezbytným. Je mou nadějí, že nás láska k Bohu a k lidem přivede znovu k tomu, že druhým nebudeme zamlčovat pravé evangelium. Evangelista, resp. kazatel by měl zvěstovat Boží slovo! Běda, když listonoš přepisuje Jeho dopisy! Při zvěstování bychom měli začínat svatým a spravedlivým Bohem. Jako druhý bod by mělo být odhaleno, že jsme před Bohem vinni. Třetí bod musí obsahovat rozsudek, soud a trest – pouze ten, kdo tomu věří, ten bude otevřený pro dílo na kříži, milost a posvěcení. Zástupná oběť Ježíše musí stát v centru evangelia, ale skutečnost, že omilostněn bude pouze ten, kdo se kajícně obrátí, nesmí být zamlčována.
Kdo nemá k tomuto poselství odvahu, ten by se měl sám sebe ptát, co tu vlastně jako kazatel chce? Dělat se důležitým? Mít dobře placenou práci? Potom by si měl raději přisednout k hříšníkům a naslouchat. Jsi omilostněný a žiješ v posvěcení? Je tvůj vztah s Bohem
usmířený nebo chceš hříchy zlehčovat a zatajovat? „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď,
zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139, 23–24). Bůh je spravedlivý. Když Bůh trestá, tak není nikdy nespravedlivý. Ale je spravedlivý, i pokud jde o naši odměnu? Prozkoumej to sám. Bůh říká, že každý, kdo podá sklenici vody prorokovi,
obdrží odměnu proroka. Je to spravedlivé? Ne, to je přemrštěné, to je nezměrná dobrota a více, než si zasloužíme. Co si vůbec zasloužíme? Ošklivě jsme hřešili, Ježíš za nás zemřel, trpěl za nás, vykoupil nás pro nebe, a my dostáváme odměnu? Za co?
Nepochopitelná a nezměrná Boží dobrota. Ježíš říká, že když kvůli jeho vůli opustíme dům či rodinu, abychom kázali jeho slovo, tak to dostaneme stokrát nazpět – to je nepochopitelné. Nevyžadovalo by se po nás příliš mnoho, kdybychom to měli činit z pouhé vděčnosti, tak dobrý je Bůh. Pojďme tomuto Bohu ze srdce sloužit.
Poznámka: Rád zprostředkuji obsah této knihy u vás ve sboru, např. prostřednictvím přednášek rozdělených do večerů v jednom týdnu. Budu rád, když mě budete kontaktovat.

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 31 neregistrovaných