NARATIVNÍ FENOMENOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ

Diskusia o vieroučných bodoch CASD.
Milan
Príspevky: 415
Dátum registrácie: 07 Aug 2016, 05:26
Kontaktovať používateľa:

NARATIVNÍ FENOMENOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ

Neprečítaný príspevok od používateľa Milan »

NARATIVNÍ FENOMENOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ
Napsal: Hanz Gutierrez, listopad 2021

Sultán Mehmet II. dobyl 29. května 1453 v čele armády čítající 160 000 mužů a vybavené nejmodernější technikou té doby Konstantinopol a ukončil tak politickou a kulturní situaci, která trvala více než 1100 let. Zpráva o pádu Konstantinopole se rychle rozšířila na Západě a způsobila těžký šok politickým vůdcům i obyvatelstvu. Na obzoru byl skutečný střet civilizací. Papež Mikuláš V. a také Enea Silvio Piccolomini, budoucí Pius II. okamžitě vyzvali ke křížové výpravě proti nevěřícím. V září téhož roku 1453 napsal Mikuláš z Kusy, německý teolog, filozof, kardinál u papežského dvora a blízký přítel Pia II. spis De pace fidei (O míru víry). Nejedná se o jeho nejznámější knihu. Povolání k míru bylo v jeho díle přítomno již dlouho předtím. Již v roce 1433 ho papež Evžen IV. povolal, aby začlenil komisi do nově ustaveného koncilu Basilej-Ferrara-Florencie. Zde se Mikuláš z Kusy vyznamenal svým úsilím o sblížení mezi křesťany Východu a Západu.

Ale právě v roce 1440, v době vrcholícího koncilu, vzniklo jeho nejdůležitější dílo De docta ignorantia, protože, jak správně tvrdí, člověk nemůže být tolerantní, pokud zároveň tvrdí, že má úplné porozumění Bohu a pravdě. Přílišné lpění na pravdě není ctností, ale velmi nebezpečným postojem, protože se snadno stává destruktivním. Pravé poznání je vlastně poznáním nevědění. Postoj "naučené nevědomosti" (Docta ignorantia) je jediný, který lze zaujmout tváří v tvář Bohu jako dokonalé a nekonečné Bytosti. Dokonalé poznání není pro nedokonalé a konečné bytosti možné. Proto můžeme hovořit o tom, že jeho teologie je "negativní teologií" nebo "apofatickou teologií", neboť Mikuláš z Kusy tvrdí, že moudrý člověk není ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo zná svou nevědomost, a je si proto vědom svých vlastních hranic. Člověk si totiž ani nemůže být vědom své nevědomosti, aniž by již nahlédl, co vlastně neví. Absolutně nevědomý člověk si není vědom ani své vlastní nevědomosti.

De pace fidei je důležitá nejen pro to, co říká, protože zdůrazňuje společné prvky mezi náboženskými vyznáními, ale také proto, že na Západě vytvoří občanské svědomí, které bude dbát na toleranci. Ostatně zatímco G. E. Lessing pracoval na své slavné hře Nathan Moudrý (1779), která je skutečným pojednáním o toleranci, sám pracoval na reedici díla Mikuláše z Kusy. Důležité však není jen toto povolání k toleranci, které Mikuláš pravděpodobně zdědil po vlastní rodině; jeho matka, Catherina Roemerová, byla židovského původu. Neméně důležitá je jeho schopnost disentu. Skutečnost, že byl kardinálem na papežském dvoře, ho nepodmiňovala k tomu, aby se podřídil a poddal logice systému. Tváří v tvář výslovné osobní výzvě svého přítele papeže Pia II. jít do války proti Turkům odpověděl svým spisem De pace fidei. Ušlechtilá tradice je taková, která dokáže přijmout nesouhlas a vytvořit vnitřní alternativy. To platí pro katolicismus patnáctého století stejně, jako to musí platit pro adventismus dnes.

Ve srovnání s De pace fidei vypadá Velký spor Ellen Whiteové jako skutečný válečný dokument. A ještě více se takovým stává v rukou nutkavých, špatně informovaných apokalyptiků, kteří jednostranně poměřují adventistickou víru z hlediska militantnosti. Ano, bojovnost, přesvědčení a náboženská důslednost jsou jistě důležité hodnoty víry, ale v izolaci se mohou snadno stát odchylkami. Povolání každé zdravé a ušlechtilé církve nespočívá ve fyzickém nebo ideologickém boji proti druhým, ale v trvalém kompromisu za mír.

Proč zmiňujeme tento text Mikuláše z Kusy v souvislosti s knihou Velký spor? V podstatě ze dvou důvodů. Za prvé proto, že v knize De pace fidei nacházíme podobnou a paralelní analýzu náboženství jako ve Velkém sporu. Velký spor je ve všech ohledech knihou fenomenologie náboženství. V knize De pace fidei je analýza pouze předmoderních náboženství. Jinak to ani být nemůže. Píše se v patnáctém století. Ve Velkém sporu naopak najdeme analýzu náboženství předmoderních, moderních a také postmoderních. Za druhé proto, že zatímco Velký spor analyzuje náboženství, přičemž vychází z jejich anomálií a bodů, které je rozdělují, De pace fidei má zcela jiný pohled. Místo toho se zastavuje u prvků, které mají náboženství společné.

Fenomenologie náboženství, kterou Velký spor formuluje v prvních třech kapitolách - popisuje judaismus (kapitola I), křesťanství (kapitola II) a papežství (kapitola III) -, zavádí do popisu náboženství tři důležité prvky.

Za prvé, žádný druh náboženství, jak Whiteová implicitně tvrdí, není nad kritickou analýzou. Náboženství mají ze své podstaty tendenci kritické analýze unikat právě díky svému nároku na absolutní pravdu, kterou nižší subjekty nemohou kritizovat. Pouze na příkladu těchto tří náboženství E.G.Whiteová vypracovává kritickou analýzu. Implicitně však naznačuje, že každé náboženství se takové analýze může a musí podrobit. Dokonce i adventismus. Patří tedy k duchu Velkého sporu, aby byla vypracována i kritická analýza adventismu. To se však neděje ani při komunitním, ani při institucionálním čtení, které adventismus z knihy činí, a odporuje tak jejímu duchu. Podle narativní fenomenologie, kterou Whiteová rozvíjí, je třeba náboženství - zejména vlastní náboženství - vždy sledovat. A dvojím kritériem, které zavádí pro hodnocení náboženství, je na jedné straně věrnost Bibli a na druhé straně relevantní spojení s historií. Velký spor není nic jiného než obhajoba a popis tohoto dvojího kritéria v oblouku dějin. Zatímco prvním je kritérium "soudržnosti" uvnitř církví, druhým je kritérium "shody" církví s vnější historickou realitou.

Za druhé, každé náboženství má strukturální limity. Neexistují žádná absolutní náboženství. Ani adventismus tedy není absolutní. Je to náboženství, které podobně jako katolicismus nebo protestantismus upřednostňuje některé aspekty před jinými, zdůrazňuje některé dimenze a ponechává ve stínu ty, které považuje za méně zásadní pro svůj vlastní projekt. Absolutní náboženství, ta bulimická s totálním smyslem života a dějin, jsou urážkou Boha, protože mají tendenci nahrazovat Boha předstíranou úplností vlastního systému. Nyní není strukturální jednostrannost každého náboženství tak špatná, jak si lidé myslí. Je spíše zárukou relevance každého náboženství. Ale náboženství, které chce být ipso facto úplné, se stává modlářským. Prospěšnou jednostrannost je třeba sledovat, protože se časem snadno stane anomálií, a dokonce i odchylkou. Je tedy třeba demytologizovat romantické, ale modlářské myšlení, které věří, že platnost náboženství je úměrná oddanosti, přesvědčení a upřímnosti jeho zakladatelů a stoupenců. V tomto smyslu se každé náboženství již rodí s potenciálními chybami, které se díky této strukturální jednostrannosti stanou skutečnými a viditelnými až později. Žádné náboženství nelze ztotožnit se samotným Bohem. A myslet si také, že novozákonní křesťanství bylo na počátku zcela zdravé a že anomálie přišly až později, je myšlenka, která je kromě zjednodušení také modlářská. Věřící musí ve svém náboženství následovat Boha, ne následovat své náboženství navzdory Bohu. Žádné náboženství není Bůh, ani křesťanství. Přesto mají náboženství svou vlastní platnost. Ve skutečnosti je Bůh bez ohledu na tato strukturální či odvozená omezení používá k tomu, aby se člověku zjevil a nabídl mu spásu. To však neznamená, že Bůh tyto anomálie legitimizuje. Nelegitimizuje je ani v katolicismu, ani v protestantismu, ani v adventismu. V žádném z těchto náboženství se nesoustřeďuje čistota.

Za třetí, náboženství mají tendenci selhávat ani ne tak kvůli svým neřestem, ale kvůli nezvládnutým ctnostem. Zdá se to paradoxní, ale podívejme se na pár příkladů, jak to funguje v lidských dějinách.

Judaismus, který je předmětem analýzy E.G.Whiteové v první kapitole, je popsán paradoxně. Ve svých dlouhých dějinách izraelský lid nedodržoval zákon, který mu Bůh zjevil. Když se však po tolika staletích utrpení a zklamání lid konečně naučil respektovat Boží zákon (po vyhnanství), tatáž ctnost mu zabránila přijmout Mesiáše, čímž se dopustil největší chyby svých dějin. Jejich lpění na Božím zákoně, kterému se naučili s velkými obtížemi, se paradoxně stalo překážkou jejich vlastního duchovního růstu.

Whiteová píše: „Tato slova věrně popisují zkažené a samospravedlivé obyvatele Jeruzaléma. Ačkoli tvrdili, že přísně dodržují nařízení Božího zákona, přestupovali všechny jeho zásady. (GC, kap. I, str. 28)“.
„Velkým hříchem Židů bylo jejich odmítnutí Krista. (GC, kap. I, s. 24)“.

Totéž se stalo s raným křesťanstvím. Na rozdíl od judaismu bylo křesťanství předurčeno k tomu, aby prolomilo každou bariéru, každý partikularismus a stalo se skutečně univerzálním. Jeho osud byl odstředivý, mělo zasáhnout co nejvíce národů, co nejvíce jazyků, co nejvíce etnických skupin. Jinými slovy, jeho síla nebyla v zachování, ale v evangelizaci. Podstatou křesťanství je inkulturace. A církev, která nejlépe pochopila a realizovala tento ústřední křesťanský princip, je právě katolicismus. Právě katolicismus přesvědčivě rozšířil křesťanství do celého známého světa a následně do všech zeměpisných šířek.

Paradox spočívá v tom, jak zdůrazňuje Ellen Whiteová, že katolicismus při plnění svého nejsvětějšího, autentického poslání přinášet evangelium do každé kultury bohužel vytvořil svou největší anomálii. Legitimní křesťanská inkulturace se stala ne-kritickým, přizpůsobivým a manipulativním synkretismem.

Whiteová píše: „Velký protivník se nyní snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo zajistit silou. Pronásledování ustalo a na jeho místo nastoupila nebezpečná lákadla světského blahobytu a světské cti. Modloslužebníci byli vedeni k tomu, aby přijali část křesťanské víry, zatímco jiné podstatné pravdy odmítali ... Většina křesťanů nakonec souhlasila s tím, že sníží svůj standard, a mezi křesťanstvím a pohanstvím se vytvořila unie. (GC, kap. II, s. 41-42)“.

Kromě uvedení těchto různých inovativních prvků do fenomenologické analýzy náboženství však Velký spor dokládá určité limity. Vezměme si tři z nich.

Prvním je její eurocentrismus. V návaznosti na Jeppeho Sindinga Jensena[1] a jeho revizi klasického dělení náboženství se Velký spor zastavuje u úvah pouze o "historických náboženstvích" a zcela opomíjí "kosmická náboženství" a jejich sociokulturní kontext, který dnes nelze opomenout.

Druhým důvodem je jeho tendence delegitimizovat popisovaná náboženství. Skutečnost, že se náboženství zrodilo z anomálie v minulosti, nijak nepopírá jeho právo na existenci v současnosti, stejně jako nemanželské dítě narozené mimo manželství nemá o nic méně práv než dítě legitimní. Fenomenologie náboženství Franze Rosenzweiga je vyváženější v jeho knize Hvězda vykoupení, v níž popisuje a srovnává křesťanství a judaismus v jejich úspěších i omezeních, aniž by je však kdykoli delegitimizoval[2].

Třetím důvodem je přílišná statičnost a lineárnost jeho popisů. Ve svém nevyhnutelném historickém vývoji se náboženství vždy nezhoršují. Mohou se také zlepšovat. Fenomenologie implicitně obsažená ve Velkém sporu má naopak tendenci být pesimistická. Odlišný a pozornější k tomuto konkrétnímu prvku je dokument Nostra aetate Druhého vatikánského koncilu. Tato "deklarace" bere v úvahu nejen historická náboženství, ale i ta kosmická. Kromě toho se jí daří korigovat tradiční teologicky rakovinný antisemitismus přítomný po staletí v katolické církvi, a otevírá tak novou éru židovsko-křesťanského dialogu.

Velký spor rozhodně není novým kritickým zkoumáním světových náboženství minulosti a současnosti. Přináší neocenitelné a jedinečné prvky, ale je také jednostranná a omezená. V důsledku toho zde může adventistická analýza naší současné světové náboženské situace začít, ale neměla by se na ni omezovat.

[1]Jeppe Sinding Jensen,The Study of Religion in a New Key: Theoretical and Philosophical Soundings in the Comparative and General Study of Religion, (Aarhus: Aarhus University Press, 2010)
[2]Franz Rosenzweig, The Star of Redemption, (Notre Dame: University of Notre Dame Press, 1985)

Článek byl publikován na Spectrummagazine.org (https://spectrummagazine.org/views/2021 ... y-religion).Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

???? „kosmické náboženství“ se nesoustředí pouze na vztah boha a člověka, bere v úvahu i okolní svět, přírodu, kosmos????

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 7 neregistrovaných