Jenže většina členů, kteří přibývají v ČS sdružení jsou většinou mladí přistěhovalci z MSS nebo Slovenska, kteří odcházejí za prací do Prahy (práce za více peněz a kariéra je pro ně asi přednější , nebo partner odjinud). Spíše ale většina co odešla od nás ze sboru do Prahy za prací dnes už do sboru nechodí nebo jen velmi málo zkrátka prachy a zábava je tam úplně semlely. Většina nových členů v církvi jsou ale stejně pokřtěné děti adventistů odhadem 70% a zbytek možná noví členové odjinud.
Výše uvedené tvrzení je značně nadsazené ze dvou důvodů:
1. Převody mezi sdruženími jsou v dlouhodobějším horizontu skoro vyrovnané.
2. Část členů, kteří odešli "na blízký západ" a pravidelně se účastní bohoslužeb si ponechává členství v mateřském sboru, snad z nostalgie, nebo z pohodlnosti (jako přespolní nemají povinnosti).
Mám za to, že každý křesťan, který se změnou bydliště (či místa studia) zakotví v místním sboru je důvodem k radosti.
Skutečnost, že pro některé je takováto změna zároveň cestou k rozchodu s vírou a společenstvím církve je smutná. O příčinách bychom mohli dlouze diskutovat. Myslím si však, že vnitřní rozchod není o penězích a zábavě, ale leží hlouběji, v oblasti hodnotového žebříčku a také v obrazu Boha, který nám církev a rodina představuje.
V tom je také potíž "kulturní války" mezi vedením GK a značnou částí evropských, severoamerických a australských adventistů...