Adventistická zpověď

Rozsiahlejšie články s diskusiou.
Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

Nesouhlasím, Lída popsala svůj odchod skvěle a mám dost podobných pocitů. I když se divím, kam až došla, hezky vyjádřila, čím si musela projít. Nezmínění členové by se měli stydět.
Někteří lidé prostě neunesou skutečnost, že člověk může vidět věci jinak a svoje původní postoje změní.
Pamatuji, jak z jednoho sboru odešlo několik členů-starší sboru řekl "protože už nejsou členové, o důvodech jejich odchodu se nebudeme bavit". Byl jsem docela v šoku-vše jen odsunout, nerozebrat si důvody jejich odchodu (poslali sboru dopis s důvody odchodu). Pro mne to byl jen další impuls k zamyšlení se nad skutečnostmi učení o "jediném pravém ostatku".
Děkuji.
Už se na ty členy nezlobím.
Některé reakce si možná zopakujeme znovu (píšu obecně), až se někteří z dálky doslechnou o mém vstupu do ŘKC.
Nemám potřebu rozesílat hromadný mail.
Teď už vím ale lépe, jak s tím nakládat.
Děkuji i za Tvou zkušenost.

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

Milí neregistrovaný, možná jsou příspěvky dlouhé, ale je to její projev. Chce dopodrobna vyjádřit svoje myšlenky.
Nikdo většinou nikoho nenutí vstoupit do CASD (i když v některých rodinách k tlačení ke křtu dochází), ale způsob "vyučování" o jediné správné církvi, chybné důrazy a zjednodušování dost zájemce směřují. Členové, vesměs starší generace, nejsou připraveni na odchod lidí z věroučných důvodů.
Z CASD se odejít dá, jen si člověk musí uvědomit, o čem je následování Krista. Nejde o "větší poznání", ale hlavně o to, zda chce žít skutečný život s Bohem, sloužit. Mnoha adventistům by prospělo poznat jaké jsou potřeby lidí okolo. Diskuze v sobotní škole jsou hodně akademické, ale je to opakování myšlenek jenom mezi lidmi ve sboru, okolí to prakticky nic nepřináší.
CASD představuje vývoj křesťanství jako odpadnutí katolické církve, pak protestantismus se svými strnulými ceremoniemi a nedokončenou reformaci. Ta se podle nich uskutečnila až v adventismu. Je to ale pravdivý pohled?
Mé myšlenky v článcích jsou vyjádřeny spíše stroze, než obsáhle.
Nechtěla jsem z toho dělat studii, ale jen zmínit některé momenty, které mě vedly k dalšímu přemýšlení.
Ve svých elaborátech se také zmiňuji, že témata byla zde již diskutována.
Jsem si vědoma, že příspěvky mohou být dlouhé. Možná, že ženy potřebují více slov k vyjádření.
Já to zkracuji, jak to jen jde :)

Na druhou stranu nikdo není nucen to číst.

Problémem těch komentářů je, že jsou nahuštěny na sobě v krátké době, proto to může být únavné, ale zabírá to dost času i mně. (Pak to ale bude vyřešeno).
Pokusila jsem se to však napsat co nejrychleji, protože mě čekají povinnosti a nebudu mít moc času.
A ten, co budu mít, budu věnovat jiným věcem než adventismu. Je to otázka priorit.
Z fóra potřebuji odejít co nejdříve, a také vnímám, že je třeba se posunout dál i v oblasti pisatelství a nelpět na adventistických fórech.
Už nějaký čas uběhl od odchodu a dalších 1000 příspěvků zde nechci mít. Nechť fórum vede dál jiný tahoun, nejlépe z oblasti adventismu.

S Tvým komentářem souhlasím a děkuji.

ambassador
Príspevky: 2599
Dátum registrácie: 26 Jan 2016, 18:25
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa ambassador »

Neregistrovaný napísal: 01 Jan 2022, 15:59
Milí neregistrovaný, možná jsou příspěvky dlouhé, ale je to její projev. Chce dopodrobna vyjádřit svoje myšlenky.
Nikdo většinou nikoho nenutí vstoupit do CASD (i když v některých rodinách k tlačení ke křtu dochází), ale způsob "vyučování" o jediné správné církvi, chybné důrazy a zjednodušování dost zájemce směřují. Členové, vesměs starší generace, nejsou připraveni na odchod lidí z věroučných důvodů.
Z CASD se odejít dá, jen si člověk musí uvědomit, o čem je následování Krista. Nejde o "větší poznání", ale hlavně o to, zda chce žít skutečný život s Bohem, sloužit. Mnoha adventistům by prospělo poznat jaké jsou potřeby lidí okolo. Diskuze v sobotní škole jsou hodně akademické, ale je to opakování myšlenek jenom mezi lidmi ve sboru, okolí to prakticky nic nepřináší.
CASD představuje vývoj křesťanství jako odpadnutí katolické církve, pak protestantismus se svými strnulými ceremoniemi a nedokončenou reformaci. Ta se podle nich uskutečnila až v adventismu. Je to ale pravdivý pohled?
Trochu jsem ti tvůj komentář přepsal a parafrázoval:

Milý neregistrovaný, možná jsou její příspěvky dlouhé, ale je to její projev. Chce dopodrobna vyjádřit svoje myšlenky.


"Nikdo většinou nikoho nenutí vstoupit do ŘKC (i když v rodinách se pro jistotu pokřtí mimina), ale způsob "vyučování" o jediné správné církvi, chybné důrazy a zjednodušování dost zájemce směřují. Členové, vesměs starší generace, nejsou připraveni na odchod lidí z věroučných důvodů.
Z ŘKC se odejít dá, jen si člověk musí uvědomit, o čem je následování Krista. Nejde o "lepší poznání", ale hlavně o to, zda chce žít skutečný život s Bohem, sloužit. Mnoha katolíkům by prospělo poznat jaké jsou potřeby lidí okolo. Diskuze před kostelem jsou hodně široké, protože v kostele se mlčí a nebo přikyvuje-opakuje, ale je to opakování myšlenek jenom mezi lidmi kostela. Okolí to prakticky nic nepřináší, protože je vesměs jednoho ražení.
ŘKC představuje ve vývoji křesťanství odpadnutí všech zbloudilých oveček z řkc. Protestantismus podávající ruku ke smíření? Dobře, že ji podává, napřed prst a potom ...... Snaha o smíření je chvályhodná, ale s naukou jsou potíže. Ta pravá pravda se podle nich uskutečňuje jen v katolicismu.
Je to ale pravdivý pohled nebo je to jen jeden úhel pohledu snažící se široce rozprostřít po celém světě?"

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

Římskokatolická šelma vystrkuje drápy

https://www.youtube.com/watch?v=AYA8y7vKBsg

(na odlehčení)

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď - kritické weby o adventismu

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

12. část
Kritické weby o adventismu

V poslední době se mě několik lidí ptalo, zda působím na nějakém webu, který se věnuje adventismu. Musím přiznat, že mě dotazy překvapily, neboť od mého odchodu uplynulo už spoustu času. Zodpovídám tedy, že ne. V současné době se nevěnuji adventismu na žádném webu. Svůj web jsem před začátkem nové platby domény zrušila. Web se předtím věnoval (nejen) adventismu spíše z té psychologické stránky než z věroučné. Napsané články jsou však stále funkční a v případě potřeby je používám. Hlavním důvodem zrušení webu bylo rozhodnutí opustit adventismus po všech stránkách – nejen tedy svým fyzickým i mentálním odchodem (ten se odehrál současně s ukončením členství, i když některé zvyky přetrvávaly), ale zrušit i veškeré spojnice s tímto směrem, které adventismus stále připomínají a vybízejí se mu věnovat.

Podotýkám, že z adventismu nemám nějakou fóbii, beru ho střízlivě. Dále se s ním často setkávám, protože mám rodinu i přátele v CASD. Adventismus je z toho důvodu tedy stále součástí mého života. Neplánuji však tomuto směru věnovat i všechen svůj volný čas, který využívám jiným způsobem.

Když jsem odcházela z adventismu, působila jsem na webu Cesta víry http://www.cestaviry.cz/. Z něho jsem v roce 2015 vystoupila a od té doby již na něm v žádné formě nefiguruji. Mé články, které jsou tam umístěny, jsou staršího data. Pokud by tam nebyly, nebude mi to vadit, ale za těmi články si stojím, takže v jejich existenci na webu nevidím problém. Důvody odchodu zde nebudu popisovat. Z osobních důvodů se nebudu ani k webu vyjadřovat, čímž mu ovšem neupírám legitimitu a vlastní zhodnocení činnosti.

Předně bych chtěla říci, že si vážím všech adventistů, kteří vystoupili z církve z věroučných důvodů. O takových lidech se často nesou různé zkazky, bývají zpochybňovány jejich pohnutky a motivy. Vzhledem k tomu, že jsem to sama prožila, mohu říci, že to není jednoduchá a bezproblémová cesta. Člověk, který něco takového udělá, vzdává se vší činorodé služby ve sboru, svých přátel ve smyslu, že je tak často neuvidí, může mít rodinné problémy, neví, co bude dál, protože novou cestu si musí najít. V některých případech se vzdává i „kariéry". Je to vykročení do neznáma, ale tou nejdůležitější věcí je, že Ježíš s tím člověkem jde a nezůstává za branami CASD.

Osudy těchto lidí bývají různé. Někdo se stane ateistou, někdo zůstane věřící bez církve, někdo začne vyznávat nějaký jiný filosofický či náboženský směr, někdo se dobře integruje v jiné církvi. Každopádně bych však chtěla říci, že mně osobně nezáleží až tak na bezchybnosti jakéhokoliv odchozího a nemám snahu ho hned někam integrovat. Takové věci potřebují čas. Mně záleží více na tom, že ten člověk možná zažije různá zklamání, pády, ale je ochoten vstát a jít dál. Tyto zkušenosti mu mohou dát více citlivosti vůči jiným lidem. Těm s podobným životním příběhem může být dobrým pomocníkem, protože prošel podobnou zkušeností. Není to vždycky pravidlo, ale většinou to tak je. Člověk potřebuje nějaký čas na to, aby zpracoval události odchodu. Pozor by měl dávat dle mého názoru tehdy, kdy už čas neléčí, ale ten člověk upadá do letargie, strnulosti, výbušnosti a nedělá mu to dobře. Tehdy je dle mého názoru vhodné vyhledat psychoterapeuta. To, co píšu, je obecné, nepíšu o nikom konkrétním.

Nyní bych chtěla připomenout pár webů, které kriticky zhodnocují adventismus. Považuji za dobré, že oficiální adventismus má už i v ČR protiváhu. Zde nejde o nějaké přetahování, ale o alternativní názor na adventismus. Takové weby mají katolíci, letniční, adventisté, Svědkové Jehovovi a já nevím, kdo ještě. Je ale zajímavé a přemýšlela jsem nad tím, že kritické weby nemají moc potřebu vytvářet např. bývalí členové CB, evangelíci atd. V adventismu tato potřeba je a v poslední době je zřetelnější než v dobách dřívějších. Pokud web kriticky zhodnocuje nauku, ale je slušný a fundovaný, může být pomocí. Občas čtu i příběhy bývalých katolických kněží, protože mám ráda životní příběhy. Napadlo mne, že možná by nebyla potřeba takové weby vytvářet, kdyby nebyla zpochybňována morální integrita odchozích lidí. Připomíná mi to jednu úsměvnou situaci, kterou jsem si přečetla zde na fóru:
viewtopic.php?f=4&t=558&p=5665&hilit=zvrtlo#p5665.
Cituji: "Podle toho, co mi říkal jeden učitel měla mimořádné nadání na exegezi (pak dodal, než se to zvrtlo v její odchod)." Rozhodně se nechci chválit, neboť já sama jsem to nevěděla, co si ten učitel myslí. Ale je zajímavé, že toto nádání existuje pouze do doby odchodu :). Vznikající weby nebývají tedy většinou odvetou, ale nutností obhájit své postoje, i když samozřejmě každý zakladatel může mít jinou motivaci a není mým úkolem toto hodnotit.

Mně se velmi líbil web bývalého studenta Teologického semináře Pavla Škody biblickestudie.cz. V současné době je zrušený, což je škoda. Stalo se to zřejmě nedávno. Z Pavlových studií jsem také čerpala, měl je přehledně uspořádané. Jeho studie byly významem tak závažné, že na ně reagoval i Teologický seminář. Pavel Škoda také zastřešil svým teologickým rozborem komunikaci bývalých adventistů s představiteli církve:
http://www.granosalis.cz/modules.php?na ... =0&thold=0
Dopis teologického semináře jsem nenalezla.
http://www.cestaviry.cz/?p=256

Adventismu se také průběžně věnuje Aleš Franc na svém webu Biblická apologetika a i s ním se Teologický seminář dostal do křížku. Naznačuje to opět závažnost Francových tvrzení. Ten se rozhodl prověřit, jaké učení se v roce 2013 bude ucházet o členy církve, do které patří.
https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... ene-vydani

Reakce Romana Macha: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu
Reakce Mikuláše Pavlíka: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu
Reakce Tomáše Kábrta:
https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu

Dobrým počinem je pak web Tomáše Plechatého Adventismus.cz , kde kriticky zhodnocuje učení adventismu. Zdá se mi to jako mravenčí důkladná práce. Občas někomu tento odkaz pošlu. Orientaci na webu autor usnadňuje svou logikou a přehledným uspořádáním.
http://adventismus.cz/

Dlouho již funguje web A čo s tým, který se věnuje především otázkám adventismu. Web je neoficiálním diskusním počinem anonymních adventistů a funguje už několik let. Domnívám se, že i tento web způsobil v hlavách členů nejeden obrat a i mě posunul dále nejen co se týče adventismu.
https://acos.tym.sk/

Adventismu se také věnuje bývalý člen, kde také sděluje své zkušenosti a praktické rady. Web se jmenuje Odcházení od adventistů.
http://odchazeniodadventistu.blogspot.com/

Dění v církvi a alternativní žurnalistice CASD se také donedávna věnoval web Adialog.eu, který byl vnitrocírkevním internetovým periodikem. V současnosti již neexistuje, v chodu je pouze facebooková stránka:
https://www.facebook.com/adialog/

Zhodnocením adventismu mimo vlastní weby se také věnovali současný člen CASD Bedřich Jetelina a Jiří Piškula, dále bývalý kazatel Martin Lejsal, nyní člen ŘKC.
A pak jsou nějaké další počiny jednotlivců, kteří se věnují adventismu buď přednostně, nebo okrajově.

Závěrem bych řekla, že internet dnes již poskytuje dostatek prostoru jak pro oficiální prezentaci adventismu, tak pro kritické zhodnocení od kohokoliv. Kritické zhodnocení neznamená automaticky nepřátelské zhodnocení. Jakékoliv zdroje dnes musíme pečlivě vybírat, protože internet je také místem naprostých úletů od těch méně rozpoznatelných až po ty zjevné. Pro mě osobně je velmi důležité, jakým tónem je kritika psána, reakce autora na odezvy a pokud jakéhokoli kritika znám, tak ovoce jeho osobního života.

V dalším předposledním díle vypíchnu něco ze svého postadventistického života.

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď - Postadventistický život

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

13. část
Postadventistický život

Po ukončení členství v CASD jsem se nadále považovala za křesťana. Byla jsem vděčná, že „rozvod" proběhl rychle, bez průtahů a s dobrou vůlí obou stran k nespálení mostů. Osobně si myslím, že oběma stranám prospívá nechat si čas na zpracování zátěžových situací, což ukončení členství bezpochyby je.

Nyní bych zmínila pár okamžiků, které mne v životě nasměrovaly dále. V rámci svých cestovatelských povinností a zároveň touhy poznávat jinou křesťanskou spiritualitu jsem mohla důkladněji poznat mentalitu CB, AC, BJB, ŘKC a dalších zejména charismatických společenství.

Nejdříve jsem poznávala tato křesťanská společenství jako host, nechtěla jsem se hned vázat k dalšímu členství. Výše zmíněné církve jsem poznala celkem důkladně, jejich mentalitu, důrazy. Zároveň je třeba říci, že záleží na konkrétním společenství, protože jiná je mentalita na vesnici, jiná ve městě. Jiná u vysokoškoláků, jiná u řemesel. Jiná u mladších, jiná u starších. Budu tedy psát o tom, co jsem prožila já a týká se to konkrétních společenství. V tomto je to stejné jako u adventistů. CASD se budu věnovat více v posledním díle, nyní tedy k další mé budoucí formaci z jiných církví.

Jsem vděčná za lidi, které jsem poznala v CB. S řadou z nich dodnes kamarádím a někteří patří i do naší ekumenické skupinky, kde máme v současné době pět vyznání. Je to náročné na přípravu, ale krásné. V CB mě velmi zaujaly modlitby lidí po skončení kázání. Ve všech sborech, kde jsem byla, se po kázání modlili lidé, kteří chtěli. Byly to modlitby od srdce, kde lidé vyznávali své hříchy. Když jsem to slyšela poprvé, velmi mě to zasáhlo. V adventismu jsem také zažila na některých skupinkách, kdy si lidé vyznávali hříchy a dodnes na na to ráda vzpomínám. V CB se mi však zdála tato praxe běžnější. Tyto modlitby na konci kázání byly někdy ještě lepším završením bohoslužby než samotné kázání. Čím mocnější kázání bylo, tím mohutnější bylo vyznávání hříchů. Čím slabší kázání bylo, odrazilo se to i na modlitbách. Samozřejmě to nezávisí jen na kázání, ve hře je více faktorů. V CB jsem nabyla dojmu, že by tam možná takový hříšník jako jsem já mohl fungovat. Necítila jsem tam takovou tu „svázanost dokonalostí".

Velmi ráda vzpomínám i na CB skupinku žen, kam jsem chodila s kamarádkami. Sdílely jsme se o tom, co prožíváme, měly krátké duchovní zamyšlení a modlily se za sbor. Nedávno jsme si psaly, že bychom chtěly, aby po Covidu skupinka fungovala dále. Teď jsou pořád karantény, nejdříve jedno dítě, pak druhé atd. Na návštěvu sboru se chystám a už se těším.

Výborným formačním vlivem pro mě byly i letní tábory s bratislavskými baptisty. Vytvořila se tam řada přátelství a nejvíce mě formovaly ranní skupinky, kde jsme se modlili jak za náš tábor, tak za sbor a za všechno možné. Bylo to intenzivní a velmi požehnané. Pak vedoucí zavedli modlitební skupinky 2x denně. Jedna ráno, druhá odpoledne za mládež. A právě od dob Slovenska jsem se začala pravidelně modlit za druhé lidi takové intenzivnější přímluvné modlitby. Přivedl mne k tomu hlavně jejich kazatel. A protože člověk nemá tolik času, kolik by potřeboval, modlila jsem se i při nějakých činnostech, které nevyžadovaly příliš soustředění. Nebo využívám cestu na autobus, dávám si i cílené modlitební procházky. K tomu chci ale říct, že modlitba nemusí nutně vždycky „tryskat ze srdce", někdy je to docela boj. Proto nezoufej ty, který o modlitbu bojuješ. Věci, které za něco stojí, nebývají vždy tak snadné. Já to mám tak, že někdy je to opravdu krása, nádhera a jde to samo. Někdy se mi nechce, ale překonám se a pak jsem ráda, že jsem to udělala. A někdy se snaží démonické síly zastavit hovory s Bohem, a to je boj. Lze ale vyhrát, nemusí tomu člověk podléhat. Někdy mi lítají myšlenky, tak se cíleně vracím, a někdy jen mlčím, protože i to je modlitba. Měla bych ještě co napsat, ale zde to stačí.

Protože mám dost přátel na Slovensku, zorganizovala jsem minulý rok akci. Ne všichni přátelé se znají, jsou z jiných křesťanských společenství. A tak jsem při letošní návštěvě Slovenska seznámila jednoho svého velmi dobrého přítele z BJB a přímluvce před Bohem s mým manželem a mými kamarády, kteří jsou z ŘKC. Bylo to velmi požehnané, vzájemně jsme se obohatili. Měla jsem z toho ohromnou radost, protože pro obě strany to bylo podnětné a já jsem mohla vidět víc svých přátel pohromadě :).

Z jednoho sboru v AC jsem si přinesla formační vliv, že mluvené slovo má být jednoduché (nikoliv hloupé) a má být přednášeno tak, aby mu porozuměli i ateisté a lidé bez náboženského slovníku. Já jsem člověk církevnický, ale zároveň ve světlých chvilkách i trochu „venkovní", tak to pro mě bylo důležité. Je totiž faktem, že mnohé sbory nepočítají s tím, že by je mohl navštívit někdo zvenčí. Zde to není o nějakém „přizpůsobování se světu", ale o základní srozumitelnosti. Zjistila jsem totiž, že takovým polopatickým vysvětlením přitakají i samotní členové sboru. Někteří prohlašují, že teprve nyní porozuměli křesťanskému obsahu, i když žijí v církvi třeba už dlouho.

U katolíků jsem také zažila oslovení, a to takové, že jsem již dnes členka. O členství v nějaké církvi jsem se rozhodovala až později po letech, protože jsem vnímala, že církev ke křesťanskému životu patří. Není vždycky chyba lidí, že nejsou v církvi, někdy jsou prostě vyštípáni a někdy nechtějí být považováni za fluktuanty, když se nacházejí ve stavu hledání. Kazatelé v menších městech si vše řeknou. Někdy je zklamání tak silné, že už tito lidé nechtějí nikdy žádnou církev ani vidět. Já osobně k závazku členství povzbuzuji, nikdy nic nebude bez problémů. Ohledně členství jsem se rozhodovala mezi baptisty, CB a ŘKC.

Poznala jsem mnoho společenství, kladných i záporných jevů v dané církvi, přímých osobních zápasů členů. Dnes mohu prohlásit, že jsem za toto vděčná, protože mohu pomáhat lidem „na míru". Znalosti problematiky jsou v některých případech velmi vhodné. Má cesta k závazku v církvi byla osmiletá, ale myslím, že jsem ten čas využila. Prožila jsem i náročné chvíle, kdy se mi zdálo, že nic nemá cenu a jestli by nebylo lepší se stát ateistou. Toto jsem ale překonala a tuto zkušenost vyprávím blízkým lidem, o nichž vím, že by jim mohla pomoci. Nejsem ten typ křesťana, který by lidi nutil být vždy nad věcí a tvářit se, že se nic neděje. Dnes s lidmi prožívám jejich radosti i strasti a snažím se je vést k Pánu. Raduji se s radujícími a pláču s plačícími. I když to není dokonalé, je to opravdové.

Laco.

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa Laco. »

Prešla si velmi mnoho cirkví, skupiniek zborov čo vyžaduje obrovské množstvo času a úsilia. Čo ťa ťahalo do novej a zase novej skupinky, cirkvi, zboru. Máš rodinu ? deti? Prejsť 4 cirkvi a zakotviť v piatej mi nepripadá normálne ale ty si tak cítila tak to treba rešpektovať. Ked vidím tvoj príbeh a často v ňom spomínaš "ekumenická skupinka" napadol mi článok o ekumenizme ako novej rekatolizácii. V tvojom prípade úspešnej rekatolizácii. Maj sa a buď tam štastná.

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

Laco. napísal: 07 Jan 2022, 20:33 Prešla si velmi mnoho cirkví, skupiniek zborov čo vyžaduje obrovské množstvo času a úsilia. Čo ťa ťahalo do novej a zase novej skupinky, cirkvi, zboru. Máš rodinu ? deti? Prejsť 4 cirkvi a zakotviť v piatej mi nepripadá normálne ale ty si tak cítila tak to treba rešpektovať. Ked vidím tvoj príbeh a často v ňom spomínaš "ekumenická skupinka" napadol mi článok o ekumenizme ako novej rekatolizácii. V tvojom prípade úspešnej rekatolizácii. Maj sa a buď tam štastná.
Určitě to nebylo tak, že bych chodila stále do nové a nové církve. Chodila jsem převážně do jedné CB.

Na Slovensku jsem studovala školu a počet věřících byl ze 17 církví a skupin. Odtud přátelé, dokonce někteří si mě nastěhovali domů, když jsem byla na cestách, abych nemusela platit ubytování.

Na Cablkovú jsem se občas stavila, když jsem měla cestu a ani jsem ve sboru všechny lidi nestihla obejít, byl striktně stanovený čas odjezdu vlaku. Hodně jsem cestovala a když jsem se někde zastavila, tak z toho byli holt přátelé, natož z týdenních pobytů. Jeden rok jsem byla na Slovensku 6x a setkávala jsem se i s Američany, Holanďany atd.

Určitě to nebylo tak, že 1 rok do CB, druhý rok do AC atd., zas takový blázen nejsem. To by nepřipadalo normální ani mně.

Prostě jsem žila ekumenicky mnohem víc než v adventismu, ale už před odchodem od CASD jsem chodila do CB, takže jsem se jen "přesunula".

Takže určitě ne z církve a pak postupně ještě do 5. církví. Ale máš pravdu, z příběhu to nemusí být zřejmé, ale nepíšu všechno. A pak jsem se rozhodla k závazku, z čehož by mělo být zřejmé, že někde jsem, něčeho se účastním a mám nějaké konkrétní závazky.

Ekumenická skupinka - skupinka byla původně jen adventistická. To, že se přidávali později i křesťané jiných církví se stalo vahou té skupinky, nikoliv naším přemlouváním. Skupinka funguje už mnoho let. A když mluvíš o té ekumeně, tak příští týden máme skupinku synody, bude tam někdo i z mého pozvání. Budou tam křesťané i jiných církví a o rekatolizaci se nejedná. Konkrétně naše synodální skupinka se o ekumenismu bude bavit cíleně, je to naše téma.

Pokud je přání upřímně, děkuji. Vybrala jsem si a jsem účastna všech radostí i strastí našeho společenství.

Své osobní údaje necítím potřebu sdělovat, ale při pozorném čtení článků tam něco málo je...

Díky za odezvu, měj se také hezky.

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď -Závěrečné shrnutí

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

14. část
Závěrečné shrnutí

Dostávám se k poslednímu článku této série.

Toto vlákno jsem vytvořila z důvodu shrnutí mé minulosti v adventismu. Tato rekapitulace neobsahuje úplně všechno, ale přibližuje důležité mezníky mého života. Toto vlákno mi do budoucna pomůže, aby skutečným zájemcům o můj adventismus přiblížilo mé přemýšlení a já to nemusela stále opakovat. Dále může pomoci některým osobám uvědomit si, že mají možná podobné smýšlení, pochybnosti a nemusí se z toho důvodu pokládat za divné a osamocené.

Jsem také přesvědčena, že vzhledem k mé současné příslušnosti k římskokatolické církvi není žádoucí, abych byla jedním z hlavních hybatelů fóra. Toto bych si myslela i tehdy, kdybych byla členem jiné protestantské církve. Nepřipadalo by mi normální, kdybych aktivně žila a sloužila v nějaké církvi jako člen, a přitom bych se stále nadměrně vracela k adventismu. Představuji si to spíše tak, že pokud už občas na fórum zavítám, tak jako ten, jehož příspěvky nově nebudou „na každém rohu" a budou co se týče četnosti spíše výjimečným faktorem, pokud už tam budou. K tomu se ještě vyjádřím při závěrečném konečném rozloučení s fórem, což ještě není teď.

Samozřejmě počítám s tím, že toto vlákno může být zneužito, jak to už u podobných vyjádření bývá. Nepíšu vůbec nic, co bych nebyla schopna zopakovat z očí do očí před přímými aktéry příběhů, a toto by měla být zásada jakýchkoli „výpisů" na internetu, ať už je píše kdokoli. Můj příběh neobsahuje ženské fňukání ani není psán za účelem zviditelnění se ani pomsty. Viditelná jsem dost a naopak se těším, že budu (alespoň snad na chvíli) viditelná méně. Pokud bych to psala za účelem pomsty, zvolila bych jiný tón a jiný kalibr, kdy bych vytáhla i nějaké pikantní záležitosti. Toto však nemám v úmyslu a navíc toho dobrého bylo víc než toho špatného.

Co se týče adventismu, svého rozhodnutí odchodu jsem nikdy nelitovala a ani jsem neuvažovala, že bych se vrátila. Poznání mentality jiných církví obecně mi nabídlo pro mě přijatelnější alternativu. Jsem ráda, že jsem neskončila v náruči ateismu, ač se nedivím lidem, kteří k takovému závěru došli. Nepodporuji to, ale ani se nedivím. Pro tyto lidi je v mém osobním životě stále místo, pokud o to stojí. Nikomu se nevnucuji.

Jsem si také vědoma skutečnosti, že jsem mnohé svým rozhodnutím odejít z CASD zklamala. V rámci svých možností jsem se však snažila zachovat dobré vztahy tam, kde to šlo. Pro ty mnou zklamané může být slabou "útěchou" to, že život bude i do budoucna chystat různé druhy zklamání, a to i ty zásadní. Proto se nikdy neupínejme k lidem a nevkládejme do nich nadměrné naděje, ale s každým zklamáním běžme k Pánu. Ten s námi může projít všemi životními procesy, kterými nás život i naše rozhodnutí - dobrá nebo špatná - obdařila.

Do své staronové církve vstupuji s plným vědomím toho, že lidská stránka se příliš neliší od členů jiných církví. Všude jsou lidé úžasní i méně úžasní, nejinak je tomu v ŘKC. Lidská povaha se totiž nemění, je stále stejná. Člověk se od doby stvoření nezměnil, stále musí bojovat se svými slabostmi a hříchy. Plnou svobodu mu může dát jen Ježíš Kristus, pokud mu to dovolíme. Do církve nevstupuji pod rouškou naivity a totální nevědomosti, dokonce se i angažuji v méně příjemných církevních záležitostech. Za toto rozhodnutí se rovněž nemíním nikomu omlouvat, i když jsem možná urazila něčí náboženské cítění. Nebylo to ale úmyslem a je to spíš vedlejší produkt tohoto rozhodnutí.

Někdy se může člověk obávat odejít z nějaké církve z důvodu, že by ztratil přátele. K tomu říkám, že pokud současná přátelství stojí jen na příslušnosti k církvi, nestojí za to. Těžká doba vztahy lidí prověří, toto vždycky platilo a bude platit až do konce věků.

Závěrem bych zdůraznila, že CASD nepokládám za sektu. Drtivá většina odchozích odchází v tichosti a nemá potřebu se nějak veřejně projevovat. Dle mého soudu se jedná o legitimní způsob odchodu. Zároveň však zdůrazňuji, že hluboce smekám před těmi, kteří odešli navzdory dobrému „bydlu" a vydali se na cestu, na které nevěděli, co je čeká. Nezalekli se „(ne)tiché pošty", zveřejnili důvody odchodu a vydali se dobrovolně veřejnému pranýři. Smekám.

Na druhé straně jsem si vědoma, že CASD je dnes celosvětová církev, která v sobě integruje různé proudy a podléhá vývoji. Ze srdce děkuji všem členům i příznivcům CASD, kteří se mnou nezištně ušli kus cesty. Děkuji všem za krásné chvíle prožité v církvi, za podporu, pomoc, za zázemí ve sborech, kde jsem byla členkou. Můj vztah k lidem se nezměnil, je stále stejný. Vážím si všech upřímných lidí, jejich služby i humanitární organizace ADRA, jejíž tričko stále nosím. Vážím si všech členů, pro které jsem nebyla jen „misijním objektem". Čas strávený v CASD nevidím jako promarněný, ač některé věci bych dnes dělala jinak. V rámci možností zůstávám s mnohými lidmi z církve v přátelském vztahu. To je mi umožněno díky větší zralosti a vyspělosti. Když jsem odcházela, příliš jsem nevěřila, že by se lidé v CASD mohli někam posunout. Mýlila jsem se. Z nynějších hovorů vím, že Pán pracuje na všech lidech, kteří mu to dovolí. Některé mé hovory jsou s odstupem času mnohem lepší než za mého členství v církvi. Samozřejmě se setkávám i s fundamentalismem a dodnes zažívám nějaké dopady minulosti. Za své rozhodnutí jsem však přijala plnou zodpovědnost. CASD jsem slíbila, že se za ni budu nadále modlit, proto tak činím i v současném životě. CASD přeji vše dobré a Boží požehnání na společné cestě k domovu.

Loučím se s tímto vláknem. Další příspěvky již zde nebudou vkládány, odpovím jen na případné dotazy. Pokud toto vlákno k ničemu není, nechť jde k čertu. A pokud ano, nechť si ho Pán použije k něčemu dobrému – to nemusí být vždy vidět.

Lída R.
Príspevky: 107
Dátum registrácie: 28 Nov 2021, 19:51
Kontaktovať používateľa:

Re: Adventistická zpověď - celek

Neprečítaný príspevok od používateľa Lída R. »

Zde jsou všechny díly pohromadě pro jednotný souhrn kvůli odkazu a pro ty, kdo to chtějí souhrnně bez komentářů.

1. část

Velkou část života jsem zasvětila adventistické víře. Po opuštění adventismu jsem se k tomu vyjadřovala přednostně (nejen) na této internetové platformě. Z toho důvodu cítím potřebu veřejně zrekapitulovat toto období.
Tato rekapitulace nebude vyčerpávající a nebude popisovat každý bod mého života. Od těchto elaborátů rovněž neočekávejte podrobný teologický rozbor adventistického učení, o tom zde již bylo napsáno dost a také jsem se na tom částečně podílela. Mnou zde vyvěšené články budou popisovat momenty, které pokládám ve svém životě za důležité, ale pochopitelně se zde nevejde všechno.

Jsem zvyklá většinu věcí, které jsem někde napsala, využívat v jiných konverzacích a přeposílám je v osobních mailech, abych se nemusela stále opakovat. Nebo odkazuji na zdejší diskuse, kde je diskutovaná věc dobře popsána a jiní šikovní diskutéři k ní vkládají své postřehy.

Možná se zde budou opakovat některé věci, které jsem tu už napsala. Prosím, nechť mi to laskavý čtenář odpustí.

Začala bych tím, že chci poděkovat Církvi adventistů sedmého dne, že jsem v jejím středu poznala Ježíše Krista. A dnes se chci věnovat společenství, které mi velmi výrazně pomohlo k osobní víře v Ježíše Krista.

Mé velké díky patří naší adventistické partě jménem Ostnáči. Pokud mi bude sloužit paměť, nikdy na ni nezapomenu. Byla to parta sportovně laděných lidí, kteří se věnovali zejména fotbalu a volejbalu. Tedy sportům, které jsem upřímně nesnášela, ale oni se jim věnovali závodně v rámci mládežnických akcí. I přes můj odpor k těmto hrám mne bez problémů „děcka" (v mém rodném kraji to není nadávka :) ) vzala mezi sebe a považovala za vlastní. Pro mladého člověka je důležité, aby někam patřil a vždycky jsem se těšila na další akce v přírodě. Spali jsme většinou pod širákem. Mládežnických kolektivů jsem měla hned několik, např. náš klub Kamarádi z vesnice, parta z jízdárny atd., ale Ostnáči formovali mé poznávání Boha.

Velmi si považuji toho, že i když skončil bezstarostný věk a začali jsme se věnovat vlastním rodinám, čas od času jsme se scházeli a promítali diapozitivy z minulosti. Setkání se mohli účastnit i rodinní účastníci Ostnáčů. Bylo to krásné. S kamarádkou jsme si nedávno říkaly, že máme na co vzpomínat a jsme za to moc, moc vděčné Bohu. Velmi jsem ocenila i to, že když jsem se po mnoha letech odchodu z CASD objevila v třinecké modlitebně, kde žije většina Ostnáčů, dostalo se mi velmi vřelého přijetí a ihned bylo na co navázat. S některými Ostnáči se občas setkám i v rámci menších skupin. Vzpomínkám na naši partu se nikdy neubráníme, ale probíráme i jiná témata. Spojuje nás s některými i naše profese a hodně probíráme duchovní věci. Zajímavé je vidět posuny v této oblasti a cením si našeho sdílení.

A nyní si beru na pomoc kroniku, kterou jsem o Ostnáčských akcích psala a zmíním některé skvělé okamžiky.

1993 - První akcí bylo stavění stanů pro skauty. Tam mne má spolužačka ze základky velmi taktně v soukromí upozornila, jestli bych byla tak hodná a zkusila omezit své nadávání (častý výskyt sousloví Ježíšmarijá), že by to možná mohlo některým lidem vadit. Od té doby jsem se snažila dávat pozor na to, co říkám, a bylo to dobrou školou do budoucna. Právě na této akci jsem našla svou další věrnou kamarádku do pranice, která mi později radila s vedením klubu na způsob Rychlých šípů a fandila nám.

Na tuto akci jsem přijela jako nevěřící a tento stav trval ještě několik let. K přijetí víry mě nikdy nikdo nenutil. Ti lidé mě velmi zaujali svou přirozeností a nenuceností. Dále jsem velmi oceňovala jejich pobožnosti, kterým jsem zpočátku vůbec nerozuměla. Ale instinktivně jsem cítila, že za jejich chováním je právě víra v něco většího, co je přesahuje a co je ovlivňuje ve všech oblastech života. Třetím bodem, který byl pro mě důležitý, byla absence od pití alkoholu a kouření cigaret. Na první akci jsem čekala, kdy se vytáhne flaška a ono stále nic. A pak mi bylo vysvětleno, že to u nich nemá místo a mně se hrozně moc ulevilo.

Prožili jsme spolu mnoho akcí a společných chvil. Dobré i zlé. Museli jsme se vyrovnávat i se ztrátou jednoho z nás, který nás náhle opustil v mladém věku. Ale náš Pán Ježíš Kristus je Pánem nad životem i smrtí, což je naší útěchou a jistotou.

Vzpomenu na akci na kola (1994), kdy jsme najeli mnohé kilometry a zažili sobotní pobožnost na poli, kde klečel laický kazatel za batohem a používal ho jako kazatelnu. Dále skautské vyrábění papíru v Komorní Lhotce (1994) nebo hudební festival v Polsku, kde jsme přespávali u lesa ve sněhu. Nesmazatelným zážitkem byl výlet do Tater, kde jsem zažila první pobyt pod střechou v najatém baráčku. Oslavila jsem tam narozeniny a neunikla jsem klukům, kteří mi bez debat dali 18x hobla. Velmi milou záležitostí pro mne bylo, když si Marek vzal na vrcholek Rysů tričko s koňmi, aby mi udělal radost. Odpustila jsem mu, že se nám snažil cestou na zastávku podkopávat nohy :) .

Od roku 1996 jsem se pravidelně začala účastnit Novoročních besídek jako pozvaný divák. Většinou po besídce byla tělocvična, které jsem se někdy účastnila, ale většinou jsem se snažila vypařit, abych nemusela hrát fotbal a volejbal. Tělocvičnu jsem milovala, ale nikoli tyto hry. Občas jsem však chtěla udělat svým přátelům radost. Jiná kamarádka, která nepatřila k Ostnáčům a nebyla věřící, mne občas brala do tělocvičny s sebou na tréninky karate a juda. Na těch Novoročních besídkách jsem se nenásilnou cestou dozvídala o Bohu, ale ještě jsem neměla na přátele žádné dotazy.

První debatu o Bohu jsem zavedla na Šumavě, kde jsem byla se dvěma kamarádkami z Ostnáčů. Manžel jedné z nich studoval Teologický seminář a poslouchali jsme jeho kazání z kazety (to byl již zastaralý prostředek přehrávání hudby). Tehdy jsem ještě netušila, že poslouchám člověka, který bude můj vedoucí nástupní kazatelské praxe a s nímž si sednu nejen profesně, ale i lidsky. Později práce pod jeho vedením byla velmi podnětná a překonávali jsme překážky, které se nám stavěly do cesty.

Když nadešel čas mého křtu, přijeli mi do sboru Ostnáči zazpívat, z čehož jsem měla upřímnou radost. Tajně jsem si to přála.

Epizoda s Ostnáčema byla jedním z mých nejkrásnějších údobí života. Přinesla vřelá přátelství, která jsou dodnes udržována, i když se již nevidíme tak často. S kamarádkami si občas zavoláme a někdy se i sejdeme. Zaujala mne živá víra, která se odrážela v životech mých přátel. Měla jsem ráda akce na akci, které jsou pro mladé lidi potřebné. Avšak v každé té akci bylo přítomno duchovní ztišení a hovory nad Biblí. Vysvětlování, co znamená ten který verš v praxi. Jsem přesvědčena, že toto období bylo mou základní formací v poznávání osoby Ježíše Krista. A mně nezbývá než dodat:

Díky, Ostnáči!

Volám tak s velikou radostí, vděčností v srdci a s velkými díky Bohu za cestu, kterou mne vedl.

Díky, Ostnáči.
-------------------------------------

2. část

Knižní evangelizace

Po křtu jsem se čím dál více zapojovala do sborového života ve sboru Frýdek. Lidé mě měli rádi a já je. Mám je ráda dodnes, ale nejsme spolu kvůli vzdálenosti v kontaktu, nebo jen velmi minimálně. Ve sboru jsem byla zapojena do mnoha služebností, např. učitel sobotní školy, školky, zástupce vedoucího misie atd. Pociťovala jsem však stále větší touhu stát se knižním evangelistou. Na jedné straně mě to velmi lákalo, na druhé jsem se toho bála, protože nejsem typ na chození od dveří ke dveřím. Dnes už to v mnoha městech ani není možné. Slyšela jsem ale mnoho zkušeností, jak Pán povolával do této úlohy lidi neprůbojné nebo introverty a jak se jim pak dařilo.

Nejdříve jsem zkoušela prodávat knihy po zaměstnání, po pár měsících jsem dala výpověď a šla do toho naplno. Musím podotknout, že to zaměstnání jsem milovala a o to bylo mé rozhodování těžší. O svém rozhodnutí jsem se radila s několika lidmi a pak se dvěma lídry knižní evangelizace. Ptala jsem se na jejich názor, jestli to mám dělat na částečný úvazek nebo na plný. Jeden člověk radil na částečný, druhý na plný, ale oba mi dali svobodu rozhodování :) .

Nejraději z KE jsem měla skupinové a mládežnické akce. To jsme se sjeli na jedno místo a vzájemně jsme se povzbuzovali a pomáhali si s prodejem. Byla to taková motivace, protože jinak pracoval každý sám ve svém vlastním rajónu. Na ty skupinové akce jsem se moc těšila.

I z knižní evangelizace jsem získala velmi dobré přátele. Hned na té první mládežnické akci jsem pak už druhý týden zaučovala. Přišlo mi to dost rychlé, ale žádala si to situace. Měla jsem oblíbené kolegy KE a na své šéfy si vůbec nemůžu stěžovat, vycházeli mi maximálně vstříc. Spolupráce se všemi byla výborná. Šla jsem potom dělat na rok PGM (průkopník globální misie) a ta zkušenost je popsána zde, proto ji už nebudu znovu vypisovat.

viewtopic.php?p=7772#p7772

Po odchodu od adventismu jsem si však kladla otázku, jestli jsem dělala dobře nebo zle, když jsem prodávala knihy EGW. Odpověď nebyla zprvu jednoznačná a měla dvě roviny.

První rovina spočívá v tom, že knižní evangelista je člověk odvážný a překračuje svou komfortní zónu, což přispívá k rozvoji osobnosti. Denně vychází k neznámým lidem a ještě musí být dobrý prodejce, aby se uživil. Je to poměrně náročný job a mnozí to berou jako poslání. Znám však lidi, kteří už z toho byli unavení, protože už to dělali dlouho. Tento zážitek se nevyhnul ani mně, i když jsem pracovala mnohem kratší dobu než někteří mí kolegové. Nejlépe na tom byli ti, kteří už měli vytvořenou klientelu a pravidelné zákazníky. Taky nás zachraňovaly instituce, které nakupovaly vícero kusů knih. Knižní evangelista je tvořivý člověk a hledá nové cesty k lidem. Nespokojí se s tím, že někdo by měl něco udělat, aby se evangelium rozšířilo. V této misi jsem zažívala zázraky v podobě tzv. unikátních prodejů v posledním domě, hodně lidí se otevíralo se svým životním příběhem (a na ten byla vždy po ruce vhodná kniha), někteří pak přišli na následné programy, např. na Klub zdraví nebo něco takového. Úplně nejraději jsem se s lidmi modlila a modlitbu většinou neodmítali ani ateisté. Tato první rovina budovala charakter, disciplínu a odvážné spoléhání na Pána.

V té druhé rovině jsem se ptala, zda by se evangelium mělo rozšiřovat prodejem knih a zda se tím prodejem nerozšiřuje spíše adventistická věrouka než evangelium. Pokládala jsem si otázku, zda není férovější přístup Svědků Jehovových, kteří lidem říkali napřímo, že jsou Svědkové a chtějí se bavit o víře. Tento přístup pak později v CASD zvolila jedna sestra, jen neříkala, že je Svědek, ale adventistka. Pamatuji si, že když jsem se o tom dozvěděla, bylo mi to velmi sympatické. Na tyto otázky jsem si po odchodu od adventismu pak odpovídala. Druhá rovina byla taková zkoumavá.

Dospěla jsem ke stanovisku, že Velké drama věků evangelium spíše zakrývá a podporuje iracionální antikatolicismus v prvé řadě, a v druhé nedůvěru v jiné protestantské církve. Tato kniha spásnou zvěst evangelia spíše zastírá než odkrývá, neboť obsahuje učení o vyšetřujícím soudu. Dále kniha zevrubně popisuje závěrečné pronásledování lidí, kteří světí sobotu. Když jsem to četla poprvé, klepala jsem se tři dny jak ratlík. Pokud se adventismus pokládá za biblické hnutí s konečnou pravdou, tak učení o vyšetřujícím soudu v Bibli není. O pronásledování Bible mluví jako o faktu, ale jedná se o pronásledování pro Ježíšovo jméno, ne pro sobotu. Zde nechci snižovat utrpení adventistů v minulém režimu kvůli sobotě, měli jsme v rodině perzekuovaného člena CASD. Vážím si těchto lidí, kteří pro své přesvědčení trpěli. To je však jiný příběh a netýká se tohoto článku.

Tohle byl po odchodu jeden z mých největších zápasů. Vztah k EGW jsem měla vyřešený, považovala jsem ji za křesťanskou spisovatelku, skrze kterou někdy mluvil Bůh, někdy Satan a někdy mluvila ona sama ze sebe, jako někdy každý z nás. Akorát ona ovlivňovala daleko větší množství lidí než řadový člen sboru. Ale neměla jsem vyřešené, jak budu vnímat rozšiřování jejích knih ve svém životě. Později se však i tato otázka dobrala konce. Po modlitbách jsem usoudila, že ovocem rozšiřování jejích knih je neochota setkávat se s jinými křesťany než adventisty a člověk upadá do takové „samoizolace církve ostatku". Paradoxně římský katolicismus se „odizoloval" 2. vatikánským koncilem (mimo naše katolické ultras členy – to je třeba říci. Toto slovo neberu jako nadávku, ale jako označení extrémně konzervativních křesťanů, kteří se nacházejí v každé církvi. V katolicismu tento proud představuje lidi, kteří mimo jiné nemají rádi papeže Františka).

Další věcí je, že kniha Velké drama věků není erudovaným kritikem římského katolicismu. Fundované kritiky se nacházejí spíše u protestantských teologů znalých věci, ale i u teologů v našich vlastních řadách, kterým je vlastní nadhled. Ten je potřebný k tomu, aby se člověk mohl podívat na svou církev trochu z výšin nebeských, a tak uviděl její klady, ale i zápory. V naší církvi nyní probíhá synodální proces, kde se vyjadřujeme k několika oblastem církevního života ve skupinkách. Zajímavostí je, že jsou zváni i nevěřící, sousedé, prostě všichni. Pokud tedy máte něco na srdci, přijďte a řekněte nám to. Dostanete svůj nerušený čas promluvy a v druhé polovině se budou ostatní vyjadřovat, co je na výpovědích ostatních zaujalo. Ze skupinky budou vyvozeny závěry a přes biskupství to bude posláno až do Říma. Někteří mi už říkali, že možná přijde nevěřící kolega z práce nebo soused. Pokud by měl kdokoli z nekatolíků zájem se vyjádřit, nechť se obrátí na nejbližší farnost. Moderování skupinek asi bude každá dělat trochu po svém a uvidí se, jaký o to bude zájem. Je to ale obrovská příležitost jít společně a naslouchat si navzájem. Já jsem se zapsala do skupiny „S jinými křesťanskými denominacemi" :) . Nejedná se o nějaké hádky, ale spíše o naslouchání, co kdo říká a co to říká nám. Aby se to nezvrtlo, v každé skupince bude moderátor (někdo třeba rád mluví).

A poslední věcí na knize je, že dnešní čtenář přemýšlí jinak a rétorika 19. století nemusí úplně odpovídat potřebám dnešních lidí. Moralizování dnes málokoho osloví, všichni dnes hledají vztahy, protože jich se v uspěchané době nedostává.

Přes to všechno však nemám potřebu EGW démonizovat. Ona byla dítětem své doby a pravděpodobně přivedla ke Kristu mnohem více lidí než my v kostelních/sborových lavicích. Má to samozřejmě i druhou stranu, taky spoustu lidí odradila a její činnost lze kritizovat. Vzhledem k ovoci, které četba jejích knih způsobila v mém blízkém okolí, z rozšiřování Velkého drama věků činím pokání a mnohem raději bych rozšiřovala něco jiného. Čas už se nedá vrátit zpět, ale věřím, že Pán je tak dobrý, že i z těchto knih může vykřesat u čtenáře pramen víry a zájmu o Boha, vždyť Duch Svatý může člověka oslovit skrze cokoli a kohokoli. Možná se knihou nechá čtenář oslovit více než horlivými kritikami bývalých adventistů, ale bez proměny vlastního života (píšu obecně). Tím nechci říct, že kritika není potřeba. A některé knihy EGW jsou pěkné a zde neřeším, zda to psala ona, nebo ne.

Vím, že se to knižním evangelistům nebude číst lehce a ani mně se to lehce nepíše. Takto jsem se však k tomu postavila a tuto věc považuji za hodnou vyznání i ve svátosti smíření. Všech knižních evangelistů si nadále vážím za jejich úsilí, obětavost a nasazení, ale podporu v rozšiřování Velkého dramatu věků u mě nemají. Domnívám se, že dnes je třeba jít ještě více osobním příkladem a rétoriku 19. století trvale vyřadit z nabídek. Dále je dobré nebát se ekumenických kontaktů, je to spíš obohacení než ztráta.

Dnes to mají knižní evangelisté mnohem těžší než my kdysi, protože v řadě měst se zakázal podomní prodej. Co se týče evangelizace, naučila jsem se, že kniha má velkou moc a na cesty s sebou vozím nějaké menší knížečky nebo malé Nové zákony. Nebo nějaké menší brožurky, které upozorňují na Ježíše Krista jako Spasitele.

Abych to shrnula, tak knižní evangelizace má obrovský potenciál. Pokud je správný materiál k rozšiřování, může vykonat třeba 100x víc než ten nevhodný a ještě silně se vymezující vůči křesťanům z jiných církví.
Ráda bych zde poděkovala všem šéfům a bývalým kolegům, kteří se mnou v té době ušli kus cesty. Byla náročná, ale krásná, neboť jsem se učila zcela důvěřovat Pánu. Oslovila mne soudržnost knižních evangelistů, jejich zápal a ochota „vyjít" na Boží zavolání. Velké drama věků, které se má houfně rozšiřovat, však nechávám ležet v šupleti a pokud bude potřeba, poskytnu k němu známým komentář :) (ne však za každou cenu).
Nechť vám všem Pán žehná a vede vás v dalším životě.
---------------------------------------------------

3. část
Teologický seminář - dnešní Adventistický teologický institut

Zde bych mohla toto období zcela přeskočit, protože nebylo zásadním při přemýšlení o mém odchodu z CASD. Bylo to však velmi výrazná část mé duchovní formace, proto jí věnuji samostatný článek. O škole budu psát postaru jako o Teologickém semináři. Používám ten název z dob, kdy jsem ještě byla studentkou.

Na Teologický seminář jsem se přihlásila v období mé aktivní knižní evangelizace. Všichni mi k mému rozhodnutí gratulovali, i když se vyskytlo pár hlasů, které se toho lehce obávaly. Důvodem bylo akademické prostředí, kterým teologická škola nepochybně je. Kromě rozšiřování pohledů na různé věci, přibližování se k pravdám víry, kromě prožívané spirituality se na těchto typech škol objevují krize víry, změna dosavadních paradigmat nebo i přehodnocení názoru, zda být kazatelem a jakým směrem v životě jít.

Tato období nejsou jednoduchá, ale dle mého soudu k životu patří. Nežijeme v ideálním prostředí, ale v normálním světě, kde se spolu střetává radost a víra s depresí a pochybností. Ježíš může vstupovat do toho všeho, pokud mu to dovolíme.

Cílem mé přihlášky na Teologický seminář byla horlivost poznávat blíže adventistickou věrouku. Přihlásila jsem se na program Filip, který měl trvat jeden rok. Při přijímacím pohovoru jsem v jeho ústní části dosáhla plný počet bodů. Bylo mi pak doporučeno, abych zvážila, zda se nepřihlásit na celé tři roky. Tuto možnost jsem potřebovala prodiskutovat a promodlit, neboť už jsem nebyla úplně ve studentském věku a kazatelku jsem po skončení školy dělat nechtěla. Církev mě ubezpečila, že toto není nutné a určitě se najdou jiné pracovní pozice, kde bych se mohla uplatnit. Nabídku jsem tedy přijala a nastoupila do klasického ročníku.

V našem ročníku bylo devět kluků a dvě dívky. Zde napíšu, že dobu pobytu na Teologickém semináři řadím rovněž k velmi krásným obdobím svého života. Vzpomínám na své spolužáky, ač jejich profesní život nesleduji. Pokud vím, tak kazatelskou praxi vykonávají čtyři z nich a vím o dvou mimo mne, kteří už jsou mimo církev. Toto jsou však stará čísla a nevím, jestli se něco nezměnilo, se spolužáky nejsem v kontaktu. A když někdy ano, tak výjimečně. Pokud mi bude paměť sloužit, tak na ně ale nikdy nezapomenu, protože vzpomínky stále neblednou i přes zub času. Taktéž ráda pamatuji i na učitele.

Jak šel čas, tak jsem se stala podpreceptorem a úzce jsem spolupracovala s Mikim Pavlíkem, současným předsedou CASD. Pravidla chtěla, abych se stala i předsedou studentského parlamentu, ale odmítla jsem to a přenechala vedení jednomu spolužákovi.

Z učitelů mne velmi na semináři zaujal Jiří Beneš, který nás měl na hebrejštinu. Nejdříve jsem nechápala, jak může učit na semináři někdo, kdo se mi nezdál pravověrným adventistou. Později jsem však pochopila, že vhled do biblického textu formuje svého čtenáře a učí ho pokoře. Tento učitel mne ovlivnil dost zásadně. Stále pamatuji na jeho vysokou erudici, ale také na jeho skromnost a obyčejnou lidskost. Ze začátku jsem tomuto učiteli namítala, že sestra Whiteová to říká jinak. On mě nikdy neshodil a vždy taktně odpověděl, až mě ty dotazy přestaly bavit. Líbilo se mi, že mě neshodil ani u zkoušky, když jsem mu nadšeně povídala o mém tehdejším nejoblíbenějším králi, kterého on ale pokládal za nejhoršího krále v dějinách Božího lidu.

Také pamatuji na velkého znalce církevních dějin Luďka Svrčka. Tento učitel měl veliké znalosti a hlavně dokázal úžasně propojit různé souvislosti. Dnes bych ho poslouchala ještě pozorněji než kdysi. Byl také ředitelem semináře a maximálně mi vycházel vstříc i co se týče studentských brigád.

Se všemi činiteli na škole se mi spolupracovalo dobře. Jak s učiteli, tak s vedením školy, tak s personálem školy. Speciální pozdrav patří Mikimu Pavlíkovi a věnuji vzpomínku naší výborné úzké spolupráci. Samozřejmě že ne vždy bylo vše zalité sluncem. Řešily se různé problémy školy i méně příjemné záležitosti. To je ale normální součást fungování institucí. Občas nám studentům vyčítali v AWR rádiu, že jsme mimoni odtržení od reality. Někteří z nás totiž dojížděli do Prahy namluvit do rádia články, které jsme sami napsali. Byla to forma brigády. Pracovníci rádia říkávali, že používáme příliš náboženské výrazy a měli bychom být více mezi lidmi. Škola byla totiž skoro na samotě a i když jsme jezdili na praxe do sborů, tak jednodenní služba za týden úplně člověka neasimiluje od čistě adventistického přemýšlení. Někteří z nás pak hledali i aktivity mimo seminář. Já jsem se zapojila do takové neduchovní aktivity. Jezdila jsem s kamarádkou k jedné paní pomáhat s koňmi. Ta paní u nás přednášela o své farmě v rámci výuky, kde byli zváni různí hosté. Tak jsme se s kamarádkou té paní přihlásily na výpomoc a odměnou byla projížďka na koni spolu s aktivní účastí při hiporehabilitacích. Ale jinak mi přírodní prostředí semináře vyhovovalo a žila jsem tam ráda.

Tady bych se zastavila u jedné události. Paní byla velice bodrá, měla takovou „necírkevní" mluvu a nemazala se s námi. Když jsem seděla jednou na koni, tak mi paní říká: „Hele, že ty seš jedináček?" Říkám, že jo, ale zajímalo mne, podle čeho to poznala. Ona odpověděla, že podle způsobu jízdy na koni, který je prý po jedináčky typický. Ta paní byla velkou znalkyní lidských povah a nepotřebovala na to ani školu. Vše vypozorovala při práci se zvířaty, kterým zasvětila svůj život.

Ve třetím ročníku jsem zvažovala, že studium ukončím. Nakonec jsme se doma rozhodli, že by to byla škoda a sbor Frýdek mi daroval na studium pětimístnou částku tuším. Byli to velmi štědří členové a moc jim děkuji ještě teď. Je ale faktem, že jsem si později uvědomovala, že svým odchodem od CASD tyto členy velmi zklamu. A nejen je.

Když se blížil konec školy, Moravskoslezské sdružení mi nabídlo práci ve Středisku korespondenčních kurzů v Ostravě. Ale zároveň mi doporučilo spolu s vedením školy, abych napřed nastoupila do nástupní praxe a pak se uvidí. Těmto žádostem jsem vyhověla s vidinou, že jednou se budu věnovat zmíněnému středisku. To už je ale jiný příběh.

Závěrem bych shrnula, že na Teologický seminář vzpomínám v dobrém. Děkuji tehdejšímu vedení školy, personálu, spolužákům a všem ostatním za nádherně strávený čas. Dnes už škola prošla proměnou, která mi není až tak známá. Za mých časů bylo nevýhodou školy, že uplatnění mimo kazatelskou činnost a práci v církevním prostředí bylo velmi malé. Za výhodu dokončeného studia jsem však pokládala rozvoj duchovního života, kam patřily vztahy mezi spolužáky, hodinové debaty o duchovních věcech, vhled do biblických jazyků, dobového pozadí a v neposlední řadě duchovní zrání. A to je veliká věc, která má význam. Nepřímo lze tyto znalosti a dovednosti uplatnit i v jiném typu zaměstnání než v kazatelství, a to tam, kde se pracuje s lidmi. Pokládám to za výhodu, jen je škoda, že využití toho "diplomu" je malé. Proto se ani nedivím tomu, pokud někdo paralelně se seminářem studuje ještě jinou školu a otevírá si zadní vrátka. Je to velmi moudré a prozíravé.

Ještě jednou velké díky všem a přeji pokoj Boží do vašich srdcí.
--------------------------------------------

4. část
Nástupní praxe

Ještě v průběhu studia na Teologickém semináři jsem dostala nabídku spolupracovat v nástupní praxi s jedním kazatelem, který měl na starosti komunitní centrum při jednom sboru v Čechách. Byla jsem se tam i podívat. Z reakcí členů sboru jsem se zpětně dozvěděla, že to mám v hlavě srovnané, a že by se sbor spolupráci nebránil. Nabídku jsem nakonec odmítla, a proto jsem tedy nakonec zakotvila ve službách Moravskoslezského sdružení.

Už během studia mi přišla od MSS nabídka, že bych mohla působit jako vedoucí Střediska korespondenčních kurzů, protože tehdejší vedoucí se chystala do důchodu. Nabídku jsem uvítala, ale bylo mi doporučeno, abych ještě předtím vyzkoušela nástupní praxi na sborech. Přestože jsem kazatelku dělat nechtěla, do nástupní praxe jsem dobrovolně nastoupila. Důvodem byla vidina, že potom bych byla pracovnicí na Středisku, což bych si dokázala představit jako trvalou službu a zároveň zaměstnání.

Během mého působení ve sborech Nový Jičín, Štramberk a Kopřivnice pod vedením zkušeného kazatele jsem se chodila 1x týdně do Střediska zaučovat. Jsem velmi vděčná za mého vedoucího nástupní praxe, byla to spolupráce na vynikající úrovni. Tato spolupráce je jednou z mých nejlepších vzpomínek na kazatelskou činnost. Práce ve Středisku mě velmi bavila a těšila jsem se na ni. Jenže pak do toho přišla svatba a já věděla, že se budu stěhovat. Manžel měl stabilní práci, kde už měl svou pozici a společně jsme se s oboustranným souhlasem dohodli, že se za ním přestěhuji. Toto rozhodnutí jsem pak oznámila vedoucím Sdružení, takže už bylo jasné, že budou muset do Střediska hledat někoho jiného.

Nástupní praxi jsem vykonávala 10 měsíců a i za tak krátkou dobu mi někteří lidé přirostli velmi k srdci. Setkávali jsme se také spolu na skupince, kde jsem se zapojovala do vedení. Vdala jsem se, odjela do Čech a paradoxně jsem pak kázala jako „laik" i v tom sboru v Čechách, kde jsem kdysi odmítla působit na plný úvazek :) . Pořád říkám, že Boží cesty někdy nepostrádají humor. Takže jsem o ten sbor vůbec nepřišla. V Čechách jsem pak byla kontaktována vedoucím Českého sdružení s nabídkou, abych pokračovala v nástupní praxi. S díky jsem odmítla. O mnoho let později jsem pak o dokončení nástupní praxe požádala České sdružení z důvodu, že jsem chtěla dělat lektora Etických dílen, o kterých mi řekl náš tehdejší kazatel, který mě současně na 2 přednášky vzal. Tentokrát jsem byla odmítnuta já, takže jsem pokračovala v civilním zaměstnání. Měla jsem za to, že jsem se za to modlila, takže to bude tak, jak to má být.

Nástupní praxi bych zhodnotila jako podnětnou, i když náročnou zkušenost. Náročnou z toho důvodu, že jsem neměla vlastní byt, ale bydlela jsem ve sboru v Novém Jičíně v jedné místnosti, kde se v sobotu scházely, tuším, matky s dětmi. Už nevím, kdo se tam přesně scházel, ale tu místnost bylo potřeba vždycky na sobotu vyklidit. Dále jsem většinu času trávila v Kopřivnici a mezi schůzkami s lidmi a přednáškami v jednom centru by se mi nevyplatilo do Jičína přejíždět. Takže jsem si schůzky plánovala tak, aby navazovaly jedny na druhou a počet pracovních hodin běžně překračoval běžný pracovní standard. Vím, že dnešní kazatelé také pracují o mnoho více než by měli, ale tehdy jsem byla neustále na cestách bez možnosti nerušeného krátkého vydechnutí. Potom jsem to začala řešit tak, že když byla náhodou hodinu pauza, šla jsem makat do posilovny a pročistila si hlavu. A další věcí bylo, že jsem působila v centru, které spravovali velmi konzervativní členové CASD. To by tak nevadilo, ale ta spolupráce se Sdružením musela být po jejich, na což Sdružení vždy nepřistoupilo. Ani má spolupráce s lídrem toho centra nebyla ideální a došla do bodu, kdy jsme si oba řekli, že se rozloučíme. Nakonec se situace urovnala a pokračovali jsme až do konce a rozešli jsme se v dobrém. Sdružení jednou dokonce dostalo telefonát od mně známé osoby, kterou neprozradím, že likviduje kazatele v nástupní praxi. Byla to osoba velmi vlivná. Na to se mě pak ptal jeden bratr ze Sdružení, jestli je to pravda, že mě likvidují. Odpověděla jsem, že tak to neberu, i když jsem přiblížila některé více citlivé záležitosti.

Nepíšu to proto, abych si stěžovala. Mám za to, že Moravskoslezské sdružení mi vycházelo maximálně vstříc, byt jsem neřešila, prostě se ho nepodařilo sehnat. Mladý člověk hodně vydrží a občas mi někdo řekl, že služba je oběť. Na plat si vůbec nemohu stěžovat, neboť byl nejvyšší za celou dobu mé tehdejší pracovní éry. MSS rozhodně nic nevyčítám, komunikovala jsem s vedením pravidelně a vždy to byla komunikace korektní. Někdy velmi obtížnou spoluprací s některými jedinci z jednoho sboru jsem složila zkoušku ve Škole života, za což jsem nyní velmi vděčná. Ani na to si nestěžuji, patří to k životu. Jenom je pak kontraproduktivní, když s oněmi lidmi nechtějí spolupracovat ani ti lidé, které jsem měla pobízet k tomu, aby do toho domu chodili na vzdělávací programy. Nic nikomu nemám za zlé, i v těchto chvílích jsem si uvědomovala Boží prozřetelnost.

Jako zajímavost ještě dodám, že jsem od žádného sboru nikdy nepocítila, že by měli problém s kázající ženou. A to ani v tom nejvíce konzervativním sboru. Pokud měl někdo nějaké problémy, já jsem se to tedy nedozvěděla.

Nástupní praxi považuji za úspěšnou a prospěšnou část mé životní cesty. Zde se ještě neobjevují myšlenky o odchodu z církve. Myslím, že vztahy s lidmi byly dobré soudě podle reakcí při rozloučení. Někteří mi volali ještě léta po odchodu z těch míst. Děkuji všem, kteří se na této cestě podíleli spolu se mnou. A to jak vedení církve, které se mi snažilo zajistit práci, tak lidem ze sborů a hlavně svému vedoucímu, od kterého jsem se pak inspirovala v další péči o lidské duše.
------------------------------------------------------------

5. část
Předmluva k odchodu z CASD

Nyní přeskočím dlouholeté údobí mého života, ve kterém jsem působila jako aktivní člen CASD a zapojovala se do sborové činnosti. Působila jsem jako učitel sobotní školy, učitel sobotní školy mládeže, „laický kazatel" a zapojovala jsem se i do jiných aktivit.

Když jsem vstupovala do CASD, brala jsem to jako celoživotní událost. Protože nepocházím z generace adventistů, byla jsem první z rodiny. Postupem času přijali adventismus všichni členové naší domácnosti. Než jsem se rozhodla ke křtu u adventistů, byla jsem formálně římský katolík, ale do kostela jsem nechodila a o žádné náboženství jsem se nezajímala. Identifikovala jsem se jako ateista.

Musím říci, že jsem v CASD poznala vynikající lidi a mezi mými nejbližšími přáteli jsou i adventisté. Je to dáno množstvím kontaktů v této církvi, protože jsem navštívila různá místa a na některých delší dobu žila. Samozřejmě že za ta dlouhá léta v CASD nebylo vše jen sluníčkové. Přesto však toho dobrého bylo víc než toho špatného. Poznala jsem i mentalitu Slezska, Moravy, Čech i Slovenska. Díky misijnímu výjezdu z Teologického semináře do Panamy jsem měla možnost poznat i mentalitu středoamerických adventistů. V Panamě jsme strávili asi měsíc v interaktivním kontaktu s místními lidmi.

Naše širší rodina přijala mé (a později i další rozhodnutí členů naší domácnosti) různě. Jedni se s námi stýkali dále, ale nechtěli, abychom je přemlouvali na víru, a jiní přerušili kontakty. Některé kontakty se pak časem podařilo obnovit, i když ne všechny ve stejné intenzitě setkávání jako před lety.

Pro mě byl adventismus alfou i omegou. Kromě dobrých vztahů s lidmi jsem oceňovala, že vím, jak to bude na konci dějin. Adventismus očekává blízký příchod Ježíše Krista, proto se ve sborech na to téma často kázalo. Hltala jsem knihy Ellen Whiteové a byla vděčná za to, že patřím k tomu „ostatku" a od křesťanů jiných církvích si nic neslibovala, maximálně odpadnutí od víry. Dnes to vidím jako fanatismus a nejsem na to hrdá, ale zřejmě k duchovnímu vývoji takové věci patří. Tehdy to však ještě nebyla křesťanská zralost a bylo to způsobeno tehdejšími vyučovanými důrazy a diskusemi (např. sobota, šelma, Ellen White atd.). Prožila jsem i tehdy krásné chvíle s Pánem, měla různé zkušenosti, a to i velmi silné. Z toho vidím, že Pán je schopen provést člověka vším navzdory jeho důrazům. Pán chce, aby tím důrazem byl On sám a pak se to ostatní „upraví". Rozhodně si nemyslím, že by ti, kteří specifika adventismu upřednostňovali ve svých kázáních či vyučováních, tak činili se špatnými pohnutkami. To rozhodně ne. Kazatelé byli různí, někteří více zaměření na specifika adventismu, jiní více na výklad Bible. Zde si určitě zaslouží poděkování všichni kazatelé, kteří mě vedli na cestě k Bohu i všichni bratři a sestry, kterým jsem nebyla lhostejná.
------------------------------

6. část
Odchod

V poslední době jsem obdržela několik dotazů, jestli funguji na nějakém webu, který se věnuje adventismu. Dotazy tohoto typu mě překvapily, neboť jsem měla za to, že osm let od odchodu z CASD upadne již dávno má maličkost v zapomnění. Touto otázkou se tedy budu zabývat v některém z dalších povídání a nyní se pokusím srozumitelně zpětným pohledem shrnout „odchodovou zkušenost".

Z CASD jsem odešla po zralé a svobodné úvaze, protože jsem se již neztotožňovala s některými věroučnými důrazy církve. Nebylo to lehké rozhodování vzhledem k tomu, že jsem měla v církvi svou rodinu a přátele a byla jsem aktivním členem. Rozhodnutí ztěžovaly myšlenky, které se zaobíraly možnými dopady jak na můj život, tak na život mých blízkých a sboru. Nepociťovala jsem strach, ale zodpovědnost. Nikdy bych si nepomyslela, že k takovému rozhodnutí jednou dospěji, protože jsem mé členství v církvi považovala za celoživotní.

Věrouku CASD jsem nikdy nepodrobila zkoumání, dokud se v mém okolí neobjevily myšlenky zpochybňující tzv. „pilíře adventismu" a zároveň vyzdvihující osobu Ježíše Krista. V roce 2012 byl na internetu zveřejněn dopis čtyřech signatářů, kteří vystupovali z církve z důvodu věrouky. Jeden ze signatářů byl členem naší skupinky. Dopis měl mezi adventistickou veřejností silnou odezvu jak z pozitivní, tak negativní strany a reagovalo na něj i vedení církve. Bývalí adventisté pak ještě zveřejnili odezvu.

http://www.granosalis.cz/modules.php?na ... =0&thold=0
Dopis Teologického semináře jsem nenašla. Jmenoval se nějak I když jsme na cestě, stále věříme. Prosím, kdo dohledáte, dejte odkaz. Díky.
http://www.cestaviry.cz/?p=256

Až do prostudování témat z dopisu signatářů jsem byla přesvědčena, že učení CASD je nejblíže učení Bible, jak jsme se učili v sobotní škole. Výsledek studia byl ten, že mi z něho „vyskočil" Ježíš, který zářil jako slunce na nebi a Jeho jas oslepoval. Zjistila jsem, že dosavadní důrazy adventismu v jeho chápání (sobota, vyšetřující soud, Ellen White, čisté a nečisté atd.) Krista spíše zastiňují a já už nemohu s čistým svědomím toto hlásat a vyučovat. Také jsem nechtěla mást členy mou skepsí a zpochybňovat jejich víru. Vzdala jsem se tedy všech služebností a po delší úvaze požádala o vyškrtnutí ze seznamu členů. Nehrály v tom roli žádné mezilidské vztahy, šlo čistě o věroučnou záležitost. Své rozhodnutí jsem ještě před zveřejněním oznámila každému členovi zvlášť, aby to věděli ode mě a nebyli tím na členském shromáždění zaskočeni. Osobně jsem to neřekla jen tomu, kdo zrovna ve sboru nebyl; to se však týkalo jen nepatrného zlomku členů.

Nutno říct, že nikdo z členů nebyl překvapen a všichni to vzali v klidu na vědomí. Schůzka s kazatelem a se starším sboru proběhla normálně a byli jsme ujištěni, že kdykoliv jsme i po odchodu ve sboru vítáni. Odcházeli jsme s manželem oba dva najednou. Nutno však říct, že zveřejnění dopisu signatářů vyprodukovalo boom intenzivního studia Bible. Dle svědectví se lidé na mnoha místech scházeli ke studiu, nebo studovali sami a prožívali požehnané chvíle. Někdo mi říkal, že v té době dokonce přečetl 2x Nový zákon. Někteří byli zbaveni strachu ze smrti, další se cítili svobodněji. Ne v tom, aby více hřešili, ale aby si vychutnávali objevené synovství ve vztahu k Otci. Jen tak být, hledět na Ježíše, přijímat Jeho lásku a nepodávat alespoň na chvíli žádné výkony.

Na druhé straně je třeba si uvědomit, že pokud někdo zpochybní dosavadní církevní věrouku, nesetká se to všude s nadšením. Důvodů může být více. Jedním z důvodů je, že narušujete dosavadní jistotu členů. Nové pochopení věroučných bodů se rovná u některých členů útoku na pravověrnost církve, na osobní integritu a na sborovou praxi. V našem sboru se např. zvýšila intenzita kázání na „adventistická specifika", aby členové nebyli strženi vlnou tsunami, která přicházela do církve. Dle několika svědectví byly v různých sborech nabízeny nové služebnosti lidem ohroženým odchodem. Děly se i další věci, ale netřeba zabíhat do detailů.

Proto je třeba tomu, kdo odchází, chovat se v těchto situacích maximálně pokojně. Tam, kde to jde, vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat a vést dialog. Nepokládám za moudré přistupovat na chování a rétoriku některých lidí, kteří zpochybňují pohnutky odchozích, i když to není jednoduché.

Rozhodnutí odejít bylo těžké. Věroučné body CASD zde na fóru byly už široce diskutovány, proto do nich nezabíhám. V další rekapitulaci bych se však chtěla konkrétněji podělit o některé momentky, které mě zaujaly ve studiu a hrály roli v mém přemýšlení o odchodu.

Jsem si vědoma, že v církvi je možné zůstat, aniž by člověk ztotožňoval se vším, co ta církev učí. Tento článek v žádném případě nechce říct, že v CASD lidé neprožívají společenství s Kristem. Jen se mi zdálo v době odchodu, že zdůrazňování specifických dogmat hrálo v mentalitě církve velkou roli. V některých krajích více, v některých méně. Články o odchodu mají osvětlit přemýšlení jedné vesničanky, protože jsem se už mockrát přesvědčila, že sdílení může někomu pomoci. Třeba tomu, kdo zrovna uvažuje o něčem podobném nebo si prošel podobnou situací. A taky tato rekapitulace pomáhá mně, v případě potřeby ji budu využívat, abych to nemusela vypisovat znova.
--------------------------------------------------

7. část
Střípky z mého přemýšlení

Byla jsem před několika lety požádána kazatelem jedné protestantské církve kvůli jisté situaci, abych napsala věroučné body CASD, kde se rozcházejí s evangelikalismem. Tento elaborát zde dávám po částech. Snažila jsem se to tehdy psát pokud možno korektně, takže tam budu doplňovat mé současné komentáře. Podotýkám, že jsem spis tvořila ještě z pohledu křesťana vyznávajícího princip „Sola Scriptura". Kurzívou budu psát svou citaci a běžným písmem doplním komentář. Mým cílem není někomu znejisťovat víru a přít se, ostatně už to komentuji s odstupem. Pokud bych však někoho nechtíc rozzlobila, tak vězte, že Pán Ježíš Kristus je nad vším a k Němu se upínejte. Dá vám do srdce pokoj. Upozorňuji, že své pocity popisuji pravdivě a nemusí to být každému příjemné. Je to však součást mé rekapitulace období plného změn. Tak tedy:

Adventisté mají 28 věroučných výroků

https://www.casd.cz/informace-o-cirkvi/veroucne-vyroky/


Adventisté se od ostatních církví odlišují svým pojetím soboty, církve ostatku, darem proroctví, Božího zákona, Kristovou službou v nebeské svatyni a pojetím stavu po smrti. To jsou podle mého názoru nejzávažnější věci, kvůli kterým se dostávají do konfliktu s jinak smýšlejícími věřícími. U těchto bodů se pokusím stručně zmínit, proč jsou odlišné.


Komentář: O desátcích jsem nepsala ani o čistém a nečistém mase a alkoholu. Pro mě to nebyl velký problém, i když samozřejmě jsem tyto věci nechápala stejně jako adventistická věrouka či adventistický styl života. Tehdy se řešilo, jestli jsou desátky závazné pro církev. Byla jsem spíše pro dobrovolné dary. Ale konkrétně bych desátek nevylučovala z dávání, nechala bych to však na dobrovolnosti s tím, že to nebude vázáno na možnost vykonávat nějakou služebnost. Nějakou dobu před odchodem jsem už desátky nedávala.

Čisté a nečisté. Ani zde nemám problém, dodnes doma vepřové nevařím, hodně jsem si odvykla. Salám si občas dám, ale konkrétní vepřové maso nevařím. Alkohol téměř nepiju, jen na Silvestra a výjimečně trochu chlazeného pivka v létě. Jinak jsem toto učení pokládala za nezávazné pro novozákonní církev. Trochu mě ale po odchodu zlobilo, že jsem jako dospívající mamce komplikovala vaření a nakonec se tomu musela podřídit celá rodina. Na podnikových večírcích mi bylo nepříjemné, že musím vysvětlovat, proč nejím chleba se šunkou a žádat o neakoholický přípitek. Nikdy jsem neuvažovala, že bych to porušila, ale je pak celkem zajímavé vysvětlovat nevěřícímu okolí, proč již "jím a piju" :) .

Všimla jsem si, že CASD zmodernizovala své stránky a věroučné body jsou tam vypsány přijatelnějším způsobem pro veřejnost. V základu se ale asi nic nezměnilo. Knihy EGW obsahující učení o předadventním soudu, šelmách, sobotě jsou stále vydávány pod hlavičkou církve, takže to beru jako doposud platnou část učení.

Církev ostatku:
CASD věří, že Bůh má své děti ve všech církvích. Avšak sama sebe chápe jako "církev ostatku", která obnovuje Boží pravou bohoslužbu. Ve sborech jsme často říkali, že CASD je vrchol reformace, tzn. že žádná jiná církev nedosahuje takového poznání pravdy jako CASD. Z tohoto důvodu je odchod z CASD chápán jako „odpadnutí", protože už v podstatě není kam jít. Pokud se bývalý člen stane členem jiné církve, už nežije v té pravé pravdě.
Ostatek hlásá tzv. trojandělské poselství (Zj 14,6-12). To poselství je chápáno zhruba takto:
1. anděl hlásá, že přišla hodina Jeho soudu, tj. doba, kdy Kristus zahájí poslední část velekněžské služby v nebeské svatyni a začne dílo soudu, viz oddíl vyšetřující soud.
2. anděl hlásá, že padl veliký Babylón. Zde se chápe Babylón jako všechny odpadlé náboženské organizace a jejich vedení, především však představuje velké náboženské odpadlické spojení mezi šelmou a jejím obrazem, které způsobí závěrečnou krizi.
Proroctví o pádu Babylóna je chápáno především jako odklon protestantismu od čistoty a jednoduchosti evangelia o ospravedlnění z víry.
Vyjitím z Babylóna se v lidové teologii myslí vyjití jinověrců ze svých církví a připojení se k CASD, odtud misie směrem k jiným církvím.
3. Zj 13 popisuje „šelmy“. To je v CASD nejdiskutovanější bod. Třetí anděl hlásá Boží varování před uctíváním šelmy a její sochy.
V lidové teologii je jedna šelma Římskokatolická církev + další odpadlé církve, které neslaví sobotu, ale neděli.
Druhá šelma je USA, které se s ŘKC spojí, aby vynucovala svěcení neděle pod trestem smrti.
Závěrečná krize se bude týkat svěcení soboty. Kdo bude místo soboty slavit neděli, přijme cejch šelmy a její pečeť. CASD se v podstatě snaží představit důležitost svěcení soboty, protože to je pravé evangelium, a je pečetí Boží.
Toto poselství je chápáno tak, že lidé, kteří slaví neděli, se podřizují lidskému zřízení, ne Božímu. Nyní jsou tyto církve ještě v nevědomosti, ale jakmile bude zákonem prohlášeno, že neděle se musí světit, připojí se tyto církve pod autoritu šelmy. Odtud vychází velká averze ke katolické církvi, protože ta jednou bude adventisty pronásledovat.
V CASD je mnoho různých proudů. Proud historického adventismu (tj. jak vykládali Bibli adventističtí průkopníci) převažuje nejvíce. CASD neprochází lehkou dobou, tříští se tam různé názory, lidé odcházejí z církve kvůli neochotě představitelů vymezit se proti učení, které se neslučuje s Biblí.


Komentář: Zde bylo mé velké překvapení, když jsem zjistila, že CASD nemá nějaké výjimečné poselství. Působilo mi zvláštní hrdost, že jsem v církvi, která ví, jak to je a jak to bude a má něco, co druzí ne. Začala jsem vnímat Církev adventistů jako jednu z mnoha církví, které existují. Přestala jsem pokládat hnutí z Ameriky a s určováním datumu příchodu Ježíše Krista za výjimečné. Spíš mi nešlo na rozum, jestli si nikdo nevšiml verše „O tom dni ani hodině nikdo neví, ani andělé nebes, ani Syn, jenom sám Otec." (Mt 24,36). Pak jsem to přestala řešit, protože jsem si toho nevšimla ani já a věřila jsem adventistickému výkladu ohledně tzv. „Velkého zklamání", kdy Ježíš nepřišel. Tak jsem přemýšlela, jaké mechanismy působí na člověka, aby viděl to, co chce vidět.
Později po odchodu jsem měla na sebe velký vztek, že jsem rozšiřovala spisy Ellen White. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem naletěla jejímu učení o sobotě jako o přikázání, které v nebi září, že bude zkušebním kamenem věrnosti. Dále jsem zírala, že jsem se podílela na rozšiřování strachu z Římskokatolické církve a jiných společenství a vytvářela tak bariéry mezi lidmi. Neměla jsem kupodivu vztek na církev, ale spíše na sebe, protože dnes mi to připadá neuvěřitelné. Se vztekem zároveň přicházelo zděšení, kolik bolení hlavy jsem lidem z mé nadšené vize o podrobnostech doby konce způsobila.

Co se týče vedení, tak chápu, že změna učení je velkou věcí a není jen tak. V té době jsme však řešili, co s tím a měla o tom být i nějaká teologická konference, nakonec však bylo jiné téma.
Byla jsem velmi překvapena tím, když jsem po čase potkávala kamarády jejich hlášením, že už v církvi nejsou. Většinou našli domov v CB.
Dnes bych nějaké velké změny v učení nečekala, je to dost složitý proces. Ale bylo by zajímavé vědět, kolik lidí by se pak třeba nechalo pokřtít a zda-li by nějaká změna přispěla k většímu přílivu členů.

Od roku 2017 jsem byla Pánem povolána do služby přímluvce, a tak se zaměřuji primárně na Něj. On je tím úhelným kamenem, ke kterému lidi v rozhovorech vedu.
Toto již také vnímám i u některých lidí v CASD, kde důrazem začíná být Pán Ježíš více než dříve.

Příště budu pokračovat.
---------------------------------------

Dnes budu pokračovat v dalších střípcích v mém přemýšlení. Nutno připomenout, že tento elaborát je už starší, komentář je nynější doplněk. Brala jsem si tehdy na pomoc knihu Adventisté sedmého dne věří.

Sobota

Sobota je "biblické" učení, nachází se ve 4. přikázání (pozn. autora – v katolickém a luteránském číslování je přikázání o dni odpočinku třetí). Sobota je klíčovým učením CASD. Nebiblické na tomto učení je to, že závěrečná světová krize se bude týkat svěcení soboty a sobota se na konci dějin stane spornou otázkou.


Komentář: Jak už jsem psala, učení CASD je na fóru široce diskutováno, takže nezabíhám do detailů. S dopisem signatářů jsem se ve většině věcí v době přemýšlení zda zůstat, či odejít, ztotožnila. Ten dopis obsahuje srozumitelný seznam důvodů odchodu bývalých adventistů.

Sobotu jsem vždy v době aktivního adventismu považovala za znamení Božího lidu. Tento názor podporovala jak oficiální věrouka, tak úkolky sobotní školy. Žila jsem v domnění, že správný Boží člověk se pozná podle toho, jestli světí sobotu, nebo ne. Na Slezsku se na to kladl mimořádný důraz, a z těchto důvodů víry v poslušnost Božích přikázání jsem tuto otázku už dopředu řešila i na pracovních pohovorech. Tímto se nechci chlubit, neboť mnozí šli např. za neuposlechnutí vojenské výzvy v sobotu v minulém režimu vězení. Tím chci akorát sdělit, že jsem otázku soboty brala smrtelně vážně.

Někde se mi vyloženě vysmáli, někde mi zas řekli, že to je moje věc, a když nebudu moci na školení v sobotu, tak mi to dají třeba na neděli. Rozumní lidé se vždycky domluví. Ale i tak tam byli u toho rozhovoru přítomni všichni mí kolegové, takže oni už od začátku věděli, co jsem zač. Na jednom pohovoru jsem byla uznána za způsobilou vykonávat psychicky náročnou činnost. Prošla jsem sítem dřívějších kol, ale v posledním výběru zaměstnavatele zajímalo, jestli v sobotu přijdu do práce a jestli mi nevadí papežský primát (byla to katolická organizace, u níž jsem našla útočiště v době odchodu, a pan ředitel znal učení adventismu. Na pana ředitele dodnes ráda vzpomínám).

Sobota je v adventistickém učení tak důležitá, že v době závěrečné krize si na ní vylámou zuby ti nevěrní spojení s Římem, a ti věrní (světící sobotu) budou zachráněni. Na toto učení EGW se na Slezsku kladl důraz, takže tohle bylo ve mně silně zakořeněno. Když jsem pak pročítala Nový zákon, ale už bez adventistického předporozumění, silně na mě zapůsobil tento verš:

Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,35)

V tomto a podobných textech ke mně promlouval text o tom hlavním poznávacím znamení Kristových učedníků. Nebyla to sobota, ale láska. Dobře vím, že slovo láska je dnes zprofanované slovo, protože každý si pod tím představuje něco jiného. V Ježíšově pojmosloví to však neznamená až tak city, ale hlavně činy a požadavek položit za bratry i život, je-li to třeba. Jakkoliv pokládám učení za důležité, viditelným znamením Kristova učedníka jsou jeho činy.

K závěrečnému pronásledování, jak ho vidím, se dostanu v bodu, kdy budu pojednávat o Božím zákonu.

V lidové teologii je pro adventisty sobota nejdůležitější přikázání z celého Desatera. Mnoho křesťanů věří, že sobota došla svého naplnění v Ježíši Kristu, a světí neděli jako památník Kristova vzkříšení.
U adventistů je sobota „památník stvoření" a posláním církve ostatku je vyvýšit Boží zákon a dodržovat jeho zanedbávanou sobotu, bude muset dát důsledný a láskou naplněný příklad zachovávání soboty.

Adventismus se snaží zachovávat sobotu „starozákonně". Nekoná se žádná práce, nevedou se plané řeči – tento postoj se v některých sborech stal extrémním a vyústil v to, že se lidé mezi sebou příliš nebaví, aby se neprovinili mluvením planých řečí. Proto se nemluví o rodině, práci, běžných starostech, aby lidé neměli hřích. Jídlo a oblečení se má nachystat den předem, v sobotu se nemá cestovat. V některých sborech se řeší to, zda je vhodné v sobotu jezdit autobusem do sboru, protože si člověk musí koupit lístek. V sobotu se nemá kupovat ani prodávat.

V praxi tento postup vedl k odklonu od evangelia Ježíše Krista. Zaměřovali jsme svou pozornost na sobotu, abychom všechno správně zachovali a něčím se neprohřešili, a Ježíš byl v pozadí.
Stručně řečeno, sobota je nejdůležitějším bodem adventistického učení z důvodu, že na konci dějin bude otázka soboty otázkou spasení. V lidové teologii je sobota v adventismu považována za „Boží pečeť".


Komentář: Zde záleží na tom, jako mentalitu má sbor. Kdysi se např. říkalo, že adventistická žena jde rozpoznat už zdálky. Nemá náušnice, má dlouhou sukni a nemá ozdoby. Jen vsuvka – dlouhé sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička – to jsem ještě tento katolický vtip neznala :). Doba se samozřejmě posunula a dnes už se lze i ve sboru bavit o práci, o dětech, o zájmech atd. Jsem daleka toho, abych se lidem vysmívala za projevy upřímné zbožnosti. Snažila jsem se v sobotu dodržovat, co se kdysi požadovalo. Dále jsem se střežila některých bratrů a sester vyptávat na neduchovní dotazy, abychom planě v sobotu nemluvili. Dnes mi to připadá umělé, ale proti této mentalitě jsem nebojovala. Respektovala jsem takové bratry a sestry, kteří chtěli všechno poctivě dodržovat a vážila jsem si jich. Dodnes platí, že v jakém prostředí člověk vyrůstá, takovým je formován. Na druhou stranu bylo možné se zase s jinými lidmi bavit i o „světských" věcech. Mentalita sborů na Moravě a v Čechách není stejná.

V každém sboru, kde jsem byla členem, byly dobré i špatné věci tak jako i v jiných církvích a organizacích. Když mám shrnout, co mi období svěcení soboty v životě dalo, tak jsem si cenila společenství s bratry a sestrami, společné rituály v rodině na zahájení a ukončení soboty byly fajn – zpívání, četba z Písma, modlitby. Opravdový odpočinek od práce včetně mentálního odpočinku. Sobotu jsem nepovažovala ve většině případů za přítěž. Dnes už ji sice nesvětím ani nezachovávám, ale vůči adventistickým přátelům uplatňuji vstřícný postup a v sobotu je např. nezvu na fotbal. Respektuji jejich víru. Samostatné ideově nezatížené přemýšlení nad Biblí mi ale přispělo k tomu, abych dala ten největší důraz na osobu Ježíše Krista a ostatní důrazy se "upravily". Upřímné svěcení soboty nemusí vylučovat příkladné křesťanské chování, avšak výklady EGW o „nejdůležitějším přikázání", které bude mít "spásonosný" vliv, jsou mi vzdáleny tak, jak je vzdálen Jupiter od Slunce.
------------------------------

9. část
Boží zákon

Dnes pojednám jen o jednom úryvku z mého elaborátu o Božím zákonu, protože je jinak obsažnější. Dále připomínám, že tyto úvahy jsem psala na žádost jednoho kazatele; já sama bych se rozdílům adventismu a evangelikalismu neměla potřebu věnovat. Dnes jsem ale ráda, že to mám, protože mi to v některých případech šetří práci.

Podle CASD půjde na konci dějin o zachovávání zákona, o přikázání Boží včetně soboty, proto to zdůrazňování zákona. Lidé se budou dělit na ty, kteří Desatero zachovávají a nezachovávají. Ti, kteří ho zachovávají, budou automaticky světit sobotu. Adventismus vidí v Římskokatolické církvi (pozn. myslí se zejména papežský systém) Antikrista, který změnil doby a zákon, a místo soboty zavedl neděli. K Antikristu se připojí všechny církve, které si svěcení neděle v době krize ponechají.

Většina církví uznává Desatero. Adventismus se od ostatních církví odlišuje tím, že dle EGW bude na konci dějin vydáno nařízení o zničení světitelů soboty. Vydá ho Římskokatolická církev ve spojení se světskou mocí a odpadlí protestanté (to jsou ti, kteří světí neděli) ji v tomto díky ekumenismu budou podporovat. Z toho důvodu nastanou světitelům soboty velmi těžké časy. Proto je v CASD Boží zákon tak zdůrazňován, zvláště svěcení pravého dne odpočinku – soboty.

Když jsem nad tím přemýšlela, stále se přede mnou otvíraly tyto verše:

A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn. (Mt 10,22)

A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude zachráněn. (Mk 13,13)


Ježíš se narodil do židovské rodiny a přijal za svou židovskou tradici, ač v mnohých případech kritizoval zákoníky a farizeje. V době svého pozemského působení zachovával sobotu, ač stále upozorňoval na její pravý význam a korigoval zákonictví. Bylo pro mě velmi zajímavé, že slibuje svým následovníkům pronásledování ne kvůli sobotě, jak se na to odvolává EGW, ale kvůli svému jménu! A je to tak až dodnes, miliony křesťanů trpí, protože jsou věrni Kristu. Psala jsem o tom zde:

viewtopic.php?p=10994#p10994
viewtopic.php?p=16067#p16067

Řeč o pronásledování je řečí prorockou, i když je na prvním místě míněna především do řad Ježíšových učedníků. Ty dokonce Ježíš v Mt 24,20 nabádá, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě nebo v sobotu, když se ho učedníci ptají na znamení konce časů. Bylo to varování ohledně zničení chrámu v roce 70 a obléhání města Římany. Zimní období dešťů by zaplavilo cesty a v sobotu by byly zavřeny brány.

Ježíšova slova o pronásledování se však v dějinách naplňují „dokonale" a nejvíce křesťanů bylo zabito ve 20. století, ve kterém zaznívala mnohá slova o humanismu… To vše pro Kristovo jméno. Výklad evangelistů a EGW se podstatně liší. EGW dává důraz na sobotu, evangelisté na Ježíšovo jméno. Ačkoliv nezpochybňuji utrpení adventistů kvůli sobotě, tím primárním cílem útoků je víra v existenci Ježíše Krista. A Ježíš je Pánem soboty.

https://www.teologicketexty.cz/casopis/ ... nstvi.html

Jinak politicky korektní, zdá se, už není ani slovo „křesťan". Po útocích na kostely na Srí Lance v roce 2019 se toto slovo báli vyslovit H. Clintonová i B. Obama. Uvedli, že šlo o útoky na „uctívače Velikonoc".

Už několik let se modlím za pronásledované křesťany a snažím se i něco konkrétního dělat. Závěrečné pronásledování světitelů soboty v podání EGW vzhledem k dnešní situaci křesťanů vidím v rozporu s tím, co říkají evangelisté. Ti sobotě, co se týče pronásledování, věnují minimální pozornost. Navíc už od Letnic žijeme v době konce, pronásledování se čím dál více vyostřuje a většina pronásledovaného křesťanského světa světí neděli. Den prostě není kritériem pronásledování, tím kritériem je Kristovo jméno. Není-li sobota tím hlavním kritériem Ježíšových učedníků nyní všude po světě (je jím láska projevující se činy), má potenciál být jím v době závěrečné krize?

Z věroučných střípků se budu ještě věnovat nebeské svatyni a duchu prorockému. Potom ještě pár osobních věcí a v díle 101. se rozloučím. Ne, teď vážně, 100 dílů fakt nebude :)
-------------------------

10. část
Kristova služba v nebeské svatyni

22. října 1844 se měl podle Millera, průkopníka adventismu, Ježíš znovu vrátit na svět (byl to druhý výpočet). V tehdejším entuziasmu na něj čekalo mnoho lidí, ale nic se pochopitelně nestalo. Problémem však bylo, že mnozí rozprodali majetek a museli se znovu postarat o své pozemské živobytí.

Když čtu dnes takové věci, je mi divné, že tomu lidé věřili. Dnes však také vím, že horlivost a upřímné přesvědčení, které nemusí být pravdivé, způsobují divy. Do toho všeho vzrušená atmosféra a z nadšení bez pravdy vznikne problém.

Toto učení netřeba detailně rozebírat. Pro mě byla ve studiu klíčová myšlenka, že se v roce 1844 nestalo nic – ani na zemi, ani na nebi. Ježíš v roce 1844 nepřechází do svatyně svatých v nebi. On byl vzkříšen a ve svatyni svatých přebýval obrazně už od svého nanebevstoupení, což naznačovala i roztržená opona při Ježíšově smrti. Ta opona oddělovala první a druhou část svatyně. Trochu se o tom zmiňuji zde:

viewtopic.php?p=6666#p6666

Tehdy jsem zkoumala toto učení, jestli se zakládá na Bibli. Bylo pro mě překvapením, že se zakládá spíše na vizionářích a nesouvisejících výpočtech. Má představa „biblické církve" dostávala trhliny.
Nechci říct, že by se adventismus vůbec Biblí neřídil, ale tehdy mi byl představen tak, že CASD je nejblíže Bible a zakládá si na ní.

Dar proroctví

Církev adventistů chápe, že dar proroctví se projevil ve spisech Ellen Whiteové. Proto jsou spisy této prorokyně čteny a zvláště konzervativními adventisty jsou často upřednostňovány před Biblí. Oficiální stanovisko církve stanovuje, že Písmo má nad těmi spisy autoritu a je jejich měřítkem. Je to už pár let, kdy anglické stránky CASD popisovaly spisy EGW jako autoritativní zdroj pravdy. Nyní se to tam již nevyskytuje.

EGW byla velmi plodnou spisovatelkou. Dnes má svůj institut, který její spisy opatruje a chrání. Ve svých knihách má EGW i učení o sporných bodech adventistické věrouky. Ty knihy se dále prodávají a šíří. Ač EGW píše hezky o Kristu, sporné učení od toho nelze oddělit. EGW se stala kamenem úrazu mnoha adventistům, protože věrné plnění jejího učení vedlo v řadě případů k zákonictví. Ona sama se od zákonictví odvrátila v roce 1888, ale její dílo už udělalo své. Také mě zaujala skutečnost, jak se EGW stavěla ke Canrightovi, kterého varovala, že přestoupení do jiné církve je jako vstoupit na loď, jejíž dřevo je prolezlé červy a která jistě nedopluje do přístavu. Canright se totiž stal baptistou a adventismus opustil.

http://odchazeniodadventistu.blogspot.c ... ey_30.html

Co se týče osoby EGW, v době odchodu jsem ji nepovažovala za prorokyni ve smyslu vizí, ale byla pro mě jen křesťanská spisovatelka. Její vize o nebeské svatyni, zavřených a otevřených dveřích, sobotě považuji za důsledek epilepsie, neboť CASD věří, že body její věrouky mají biblický základ. Vzhledem k tomu, že jsem v adventismu působila asi 25 let (počítáno už od doby „přátelských návštěv", považuji se za kompetentní posoudit její vliv na mě i na své okolí a vyhodnotit rizika, která z toho vyplývají. Toto vyhodnocení navíc nepřichází ve chvíli emocí, ale ve chvíli značného odstupu od věci.

Její dílo jsem kvůli vlivu zákonictví a divných vizí umístila do šuplete. Mám ho tam jen jako důkazový materiál, s opětovným pravidelným čtením nepočítám. Napsala jsem, že EGW měla pěkné knihy a že skrze tyto knihy může mluvit Bůh. Abych byla spravedlivá, setkala jsem se i s pár neadventisty, kteří její knihy chválili, protože vnímali, že jim to pomáhá. Opravdu si myslím, že Bůh může mluvit skrze cokoli, a proč by občas nemohl i skrze EGW. Toto své vyjádření však beru spíše jako „z nouze ctnost" a byla bych raději, kdyby kolportéři prodávali lidem jiné knihy. Několikrát v životě jsem si myslela, že přes nějakého člověka Bůh určitě nemůže mluvit, ale Pán si ho použil, aniž by o tom ten člověk třeba věděl.

Samozřejmě pokud by se o naši další rodinu začaly ucházet spisy EGW, když se to má nějak hromadně rozšiřovat, určitě bych dotyčným svůj názor řekla. V případném přijetí adventismu bych jim nebránila, ale napřed bych se objednala na návštěvu, abych zmínila rizika tohoto čtení. Proti CASD nemám vůbec potřebu brojit, mám tam řadu přátel a vážím si hromady lidí, ale ponechávám si luxus mít už vlastní názor a v případě potřeby varovat.

Dar proroctví je v CASD chápán jako příznačný pro církev ostatku a je tím často myšlena jedna osoba EGW. Tento přístup vede k tomu, že dar proroctví jako takový se sice nepopírá, ale ve smyslu prorockých vizí se za doby mého působení v CASD téměř nevyskytoval, stejně jako dar jazyků a uzdravování.

CASD je podle mého poznání racionalistická církev, která má ráda své věci pod kontrolou. „Charismatické" věci jsou často chápány jako od satana. Pokud adventisté připouštějí dar jazyků, tak většinou jen jako jazyk ve srozumitelné řeči, který už na světě existuje. Nejedná se o nesrozumitelnou osobní řeč mezi člověkem a Bohem, které nikdo jiný nerozumí.


Tyto dva odstavce jsou zde, protože jsem to posílala do charismatického prostředí. A čím je pro adventisty sobota, tím jsou pro charismatiky jazyky a proroctví, tudíž je to pro ně obecně zajímavé téma.

Stav po smrti

V protikladu s učením většiny křesťanských církví adventisté nevěří v existenci pekla. Smrt je jen spánek, pak nastane vzkříšení a pak budou vzkříšení hříšníci zničeni navěky.

Tuto věc jsem neměla v době odchodu potřebu řešit a stála u mne na pokraji zájmu. Zmínila jsem ji jen proto, protože se odlišuje od většinového evangelikalismu.
----------------------------------

11. část
Reakce na odchod

Shrnula jsem důležité okamžiky, které připravily v mé mysli půdu pro přemýšlení o odchodu z církve. Těch věcí bylo samozřejmě mnohem více, zdaleka jsem o všech nepojednávala do detailů. Zde šlo jen o střípky.

Když jsem zjistila, že již nemohu vyznávat důležité body adventistické věrouky, zvažovala jsem, co dál. Rozhodla jsem se z církve odejít, protože se mi to v mém případě jevilo jako správné rozhodnutí. Odešli jsme s manželem oba. Po odchodu jsem nikdy nikoho nepřemlouvala k témuž činu. Respektovala jsem názory bratrů a sester, kteří chtěli z nejrůznějších důvodů zůstat, i když někteří se také s důležitými body adventistické věrouky neztotožňovali. Tento postoj zastávám i dnes; je na rozhodnutí každého člověka, zda chce v církvi být, nebo ne. Na důvody odchodu jsem však byla různě dotazována. V době odchodu rovněž sílil boom podobných rozhodnutí a dostávala jsem emaily od neznámých a někdy i známých lidí, kteří sdíleli svoji zkušenost nebo se chtěli na něco zeptat. S některými neznámými lidmi jsem se i na jejich žádost sešla osobně a sdílela jsem s nimi svou zkušenost s adventismem. Dostala jsem i žádost, zda bych někoho nepokřtila.

Vůči adventismu jsem se snažila vystupovat smířlivě, což se ukázalo jako jeden z důvodů, proč se na mě někteří lidé obrátili. Odchod z církve proběhl v poklidu. Vím, že sbor nevítal učení, které jsem tehdy přijala. Toto se konkrétně projevovalo, ale detaily nebudu popisovat. Když se někdo začne vymezovat proti církevnímu učení, je logické, že se tím sbor bude zabývat.

Odchod proběhl bez problémů, s lidmi jsem hleděla zachovat dobré vztahy, ale už bez mého členství. Většina reakcí na odchod z očí do očí byla rozumná. Většina dobrých přátel mi zůstala i potom a chovali se ke mně bez předsudků. Dostala jsem reakce od různých lidí i přes email. Někteří vyjadřovali podporu, jiní s tím měli problém. Přišla i některá tvrdá označení jako např. „služebníci satanovi" atd. Když jsem se doslechla, že Pán Bůh nás za ten odchod potrestá, zakázala jsem lidem vypravovat mi, co se kde o našem odchodu říká.

Nejpřekvapivější reakci na náš odchod jsem zaznamenala v místech okolo mého rodiště. Dostala jsem nazlobený telefonát, jestli chci krást a smilnit, či se opíjet a jak si to představuji. Toto se od různých osob opakovalo. Pamatuji si, jak jsme měli jednou na nový rok zkaženou rodinnou pobožnost. Neméně šokující byla setkání s jednou osobou po našem odchodu. Dostali jsme vynadáno, že nebudeme v nebi, diskuse nebyla možná. Když mě přešel šok, začala jsem se za ty lidi modlit. S jedním člověkem se to upravilo úplně, když jsem mu napsala po pár letech na facebook, jestli ještě budeme na válečné stezce, nebo se už budeme bavit (parafráze). Z reakce jsem měla velkou radost. Další osoby už také jednají jinak, než na začátku. A samozřejmě byla i řada normálních reakcí.

Píšu to proto, že pokud někdo uvažuje o odchodu, může se mu stát něco podobného. Je třeba s tím počítat a chválit Pána, když k tomu nedojde. Nejedná se v první řadě o nepřátelství, ale o silnou obrannou reakci, kterou někdy lze po jisté době eliminovat vhodnými slovy a chováním za předpokladu, že spolu lidé měli dobrý vztah. Možná to nepomůže, ale je dobré to alespoň zkusit. Já jsem po čase zvolila únikovou cestu vyhýbání se těm lidem, ale cítila jsem, že není správné u toho navěky zůstat, proto jsem pak udělala krok ke smíření. Není to nějaký můj chvályhodný skutek, k tomu nás vybízí Písmo. Pokud zjistíme, že proti nám někdo něco má, máme se s ním smířit. Na rovinu říkám, že vždy to nevyjde, ale někdy ano.

Silně negativní reakce také nejsou specifikem adventismu. Zažila jsem rozdělení v jedné evangelikální církvi a nebylo to o moc lepší. Nejednalo se o mě, ale o přátele. A právě zde jsem mohla uplatnit svou zkušenost, která pomáhá lidem, kteří prošli nebo procházejí něčím podobným. Nejdříve jsem si říkala, k čemu mi taková zkušenost bude, ale ukázalo se, že to napomohlo k dobrému jak pro moji výchovu a zrání, tak pro životy druhých lidí. Lidé odcházející z nějaké církve, kde řadu let žili, mají tam zázemí, vykonávají zodpovědné služebnosti, potřebují něco jiného než bagatelizaci jejich postojů a vyhlášení války. Tito lidé potřebují o věcech mluvit nejen s těmi, kterých se to týká, ale i s lidmi, kteří prožili nebo prožívají něco podobného, protože oni rozumí. Je to zásah i do toho společenství, do rodiny. Pokud ve sboru fungují nějaké zralé osobnosti, hodně mohou tato napětí mírnit, protože bývají zasaženy i emoce.

Když jsem přišla do svého bývalého adventistického sboru po několika letech na nějakou akci, byla jsem vřele přijata. Popovídala jsem si s lidmi možná ještě lépe, než když jsem do sboru chodila pravidelně. Je to jak vývojem mým, tak posunováním i druhých. Pak jsem do sboru občas přišla a seznámila jsem se i s novým kazatelem, se kterým jsme si sedli. Do sboru jsem pak vždycky těšila a několikrát jsem z vánočního programu odcházela mezi posledními.

Mým posláním není vybízet lidi k odchodu, spíš se s nimi bavím o duchovním životě, probíráme zkušenosti, účastníme se nějaké aktivity. Samozřejmě ale pokud se na mě někdo obrátí s tím, že chce odejít, nebráním mu. Můžu mu říct jen svou zkušenost, rozhodnutí je na člověku. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, ale se členy CASD udržuji v rámci svých možností přátelský vztah, pokud to jde.
-----------------------------

12. část
Kritické weby o adventismu

V poslední době se mě několik lidí ptalo, zda působím na nějakém webu, který se věnuje adventismu. Musím přiznat, že mě dotazy překvapily, neboť od mého odchodu uplynulo už spoustu času. Zodpovídám tedy, že ne. V současné době se nevěnuji adventismu na žádném webu. Svůj web jsem před začátkem nové platby domény zrušila. Web se předtím věnoval (nejen) adventismu spíše z té psychologické stránky než z věroučné. Napsané články jsou však stále funkční a v případě potřeby je používám. Hlavním důvodem zrušení webu bylo rozhodnutí opustit adventismus po všech stránkách – nejen tedy svým fyzickým i mentálním odchodem (ten se odehrál současně s ukončením členství, i když některé zvyky přetrvávaly), ale zrušit i veškeré spojnice s tímto směrem, které adventismus stále připomínají a vybízejí se mu věnovat.

Podotýkám, že z adventismu nemám nějakou fóbii, beru ho střízlivě. Dále se s ním často setkávám, protože mám rodinu i přátele v CASD. Adventismus je z toho důvodu tedy stále součástí mého života. Neplánuji však tomuto směru věnovat i všechen svůj volný čas, který využívám jiným způsobem.

Když jsem odcházela z adventismu, působila jsem na webu Cesta víry http://www.cestaviry.cz/. Z něho jsem v roce 2015 vystoupila a od té doby již na něm v žádné formě nefiguruji. Mé články, které jsou tam umístěny, jsou staršího data. Pokud by tam nebyly, nebude mi to vadit, ale za těmi články si stojím, takže v jejich existenci na webu nevidím problém. Důvody odchodu zde nebudu popisovat. Z osobních důvodů se nebudu ani k webu vyjadřovat, čímž mu ovšem neupírám legitimitu a vlastní zhodnocení činnosti.

Předně bych chtěla říci, že si vážím všech adventistů, kteří vystoupili z církve z věroučných důvodů. O takových lidech se často nesou různé zkazky, bývají zpochybňovány jejich pohnutky a motivy. Vzhledem k tomu, že jsem to sama prožila, mohu říci, že to není jednoduchá a bezproblémová cesta. Člověk, který něco takového udělá, vzdává se vší činorodé služby ve sboru, svých přátel ve smyslu, že je tak často neuvidí, může mít rodinné problémy, neví, co bude dál, protože novou cestu si musí najít. V některých případech se vzdává i „kariéry". Je to vykročení do neznáma, ale tou nejdůležitější věcí je, že Ježíš s tím člověkem jde a nezůstává za branami CASD.

Osudy těchto lidí bývají různé. Někdo se stane ateistou, někdo zůstane věřící bez církve, někdo začne vyznávat nějaký jiný filosofický či náboženský směr, někdo se dobře integruje v jiné církvi. Každopádně bych však chtěla říci, že mně osobně nezáleží až tak na bezchybnosti jakéhokoliv odchozího a nemám snahu ho hned někam integrovat. Takové věci potřebují čas. Mně záleží více na tom, že ten člověk možná zažije různá zklamání, pády, ale je ochoten vstát a jít dál. Tyto zkušenosti mu mohou dát více citlivosti vůči jiným lidem. Těm s podobným životním příběhem může být dobrým pomocníkem, protože prošel podobnou zkušeností. Není to vždycky pravidlo, ale většinou to tak je. Člověk potřebuje nějaký čas na to, aby zpracoval události odchodu. Pozor by měl dávat dle mého názoru tehdy, kdy už čas neléčí, ale ten člověk upadá do letargie, strnulosti, výbušnosti a nedělá mu to dobře. Tehdy je dle mého názoru vhodné vyhledat psychoterapeuta. To, co píšu, je obecné, nepíšu o nikom konkrétním.

Nyní bych chtěla připomenout pár webů, které kriticky zhodnocují adventismus. Považuji za dobré, že oficiální adventismus má už i v ČR protiváhu. Zde nejde o nějaké přetahování, ale o alternativní názor na adventismus. Takové weby mají katolíci, letniční, adventisté, Svědkové Jehovovi a já nevím, kdo ještě. Je ale zajímavé a přemýšlela jsem nad tím, že kritické weby nemají moc potřebu vytvářet např. bývalí členové CB, evangelíci atd. V adventismu tato potřeba je a v poslední době je zřetelnější než v dobách dřívějších. Pokud web kriticky zhodnocuje nauku, ale je slušný a fundovaný, může být pomocí. Občas čtu i příběhy bývalých katolických kněží, protože mám ráda životní příběhy. Napadlo mne, že možná by nebyla potřeba takové weby vytvářet, kdyby nebyla zpochybňována morální integrita odchozích lidí. Připomíná mi to jednu úsměvnou situaci, kterou jsem si přečetla zde na fóru:
viewtopic.php?f=4&t=558&p=5665&hilit=zvrtlo#p5665.
Cituji: "Podle toho, co mi říkal jeden učitel měla mimořádné nadání na exegezi (pak dodal, než se to zvrtlo v její odchod)." Rozhodně se nechci chválit, neboť já sama jsem to nevěděla, co si ten učitel myslí. Ale je zajímavé, že toto nádání existuje pouze do doby odchodu :). Vznikající weby nebývají tedy většinou odvetou, ale nutností obhájit své postoje, i když samozřejmě každý zakladatel může mít jinou motivaci a není mým úkolem toto hodnotit.

Mně se velmi líbil web bývalého studenta Teologického semináře Pavla Škody biblickestudie.cz. V současné době je zrušený, což je škoda. Stalo se to zřejmě nedávno. Z Pavlových studií jsem také čerpala, měl je přehledně uspořádané. Jeho studie byly významem tak závažné, že na ně reagoval i Teologický seminář. Pavel Škoda také zastřešil svým teologickým rozborem komunikaci bývalých adventistů s představiteli církve:
http://www.granosalis.cz/modules.php?na ... =0&thold=0
Dopis teologického semináře jsem nenalezla.
http://www.cestaviry.cz/?p=256

Adventismu se také průběžně věnuje Aleš Franc na svém webu Biblická apologetika a i s ním se Teologický seminář dostal do křížku. Naznačuje to opět závažnost Francových tvrzení. Ten se rozhodl prověřit, jaké učení se v roce 2013 bude ucházet o členy církve, do které patří.
https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... ene-vydani

Reakce Romana Macha: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu
Reakce Mikuláše Pavlíka: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu
Reakce Tomáše Kábrta:
https://www.apologet.cz/?q=articles/id/ ... adventismu

Dobrým počinem je pak web Tomáše Plechatého Adventismus.cz , kde kriticky zhodnocuje učení adventismu. Zdá se mi to jako mravenčí důkladná práce. Občas někomu tento odkaz pošlu. Orientaci na webu autor usnadňuje svou logikou a přehledným uspořádáním.
http://adventismus.cz/

Dlouho již funguje web A čo s tým, který se věnuje především otázkám adventismu. Web je neoficiálním diskusním počinem anonymních adventistů a funguje už několik let. Domnívám se, že i tento web způsobil v hlavách členů nejeden obrat a i mě posunul dále nejen co se týče adventismu.
https://acos.tym.sk/

Adventismu se také věnuje bývalý člen, kde také sděluje své zkušenosti a praktické rady. Web se jmenuje Odcházení od adventistů.
http://odchazeniodadventistu.blogspot.com/

Dění v církvi a alternativní žurnalistice CASD se také donedávna věnoval web Adialog.eu, který byl vnitrocírkevním internetovým periodikem. V současnosti již neexistuje, v chodu je pouze facebooková stránka:
https://www.facebook.com/adialog/

Zhodnocením adventismu mimo vlastní weby se také věnovali současný člen CASD Bedřich Jetelina a Jiří Piškula, dále bývalý kazatel Martin Lejsal, nyní člen ŘKC.
A pak jsou nějaké další počiny jednotlivců, kteří se věnují adventismu buď přednostně, nebo okrajově.

Závěrem bych řekla, že internet dnes již poskytuje dostatek prostoru jak pro oficiální prezentaci adventismu, tak pro kritické zhodnocení od kohokoliv. Kritické zhodnocení neznamená automaticky nepřátelské zhodnocení. Jakékoliv zdroje dnes musíme pečlivě vybírat, protože internet je také místem naprostých úletů od těch méně rozpoznatelných až po ty zjevné. Pro mě osobně je velmi důležité, jakým tónem je kritika psána, reakce autora na odezvy a pokud jakéhokoli kritika znám, tak ovoce jeho osobního života.

V dalším předposledním díle vypíchnu něco ze svého postadventistického života.
--------------------------------

13. část
Postadventistický život

Po ukončení členství v CASD jsem se nadále považovala za křesťana. Byla jsem vděčná, že „rozvod" proběhl rychle, bez průtahů a s dobrou vůlí obou stran k nespálení mostů. Osobně si myslím, že oběma stranám prospívá nechat si čas na zpracování zátěžových situací, což ukončení členství bezpochyby je.

Nyní bych zmínila pár okamžiků, které mne v životě nasměrovaly dále. V rámci svých cestovatelských povinností a zároveň touhy poznávat jinou křesťanskou spiritualitu jsem mohla důkladněji poznat mentalitu CB, AC, BJB, ŘKC a dalších zejména charismatických společenství.

Nejdříve jsem poznávala tato křesťanská společenství jako host, nechtěla jsem se hned vázat k dalšímu členství. Výše zmíněné církve jsem poznala celkem důkladně, jejich mentalitu, důrazy. Zároveň je třeba říci, že záleží na konkrétním společenství, protože jiná je mentalita na vesnici, jiná ve městě. Jiná u vysokoškoláků, jiná u řemesel. Jiná u mladších, jiná u starších. Budu tedy psát o tom, co jsem prožila já a týká se to konkrétních společenství. V tomto je to stejné jako u adventistů. CASD se budu věnovat více v posledním díle, nyní tedy k další mé budoucí formaci z jiných církví.

Jsem vděčná za lidi, které jsem poznala v CB. S řadou z nich dodnes kamarádím a někteří patří i do naší ekumenické skupinky, kde máme v současné době pět vyznání. Je to náročné na přípravu, ale krásné. V CB mě velmi zaujaly modlitby lidí po skončení kázání. Ve všech sborech, kde jsem byla, se po kázání modlili lidé, kteří chtěli. Byly to modlitby od srdce, kde lidé vyznávali své hříchy. Když jsem to slyšela poprvé, velmi mě to zasáhlo. V adventismu jsem také zažila na některých skupinkách, kdy si lidé vyznávali hříchy a dodnes na na to ráda vzpomínám. V CB se mi však zdála tato praxe běžnější. Tyto modlitby na konci kázání byly někdy ještě lepším završením bohoslužby než samotné kázání. Čím mocnější kázání bylo, tím mohutnější bylo vyznávání hříchů. Čím slabší kázání bylo, odrazilo se to i na modlitbách. Samozřejmě to nezávisí jen na kázání, ve hře je více faktorů. V CB jsem nabyla dojmu, že by tam možná takový hříšník jako jsem já mohl fungovat. Necítila jsem tam takovou tu „svázanost dokonalostí".

Velmi ráda vzpomínám i na CB skupinku žen, kam jsem chodila s kamarádkami. Sdílely jsme se o tom, co prožíváme, měly krátké duchovní zamyšlení a modlily se za sbor. Nedávno jsme si psaly, že bychom chtěly, aby po Covidu skupinka fungovala dále. Teď jsou pořád karantény, nejdříve jedno dítě, pak druhé atd. Na návštěvu sboru se chystám a už se těším.

Výborným formačním vlivem pro mě byly i letní tábory s bratislavskými baptisty. Vytvořila se tam řada přátelství a nejvíce mě formovaly ranní skupinky, kde jsme se modlili jak za náš tábor, tak za sbor a za všechno možné. Bylo to intenzivní a velmi požehnané. Pak vedoucí zavedli modlitební skupinky 2x denně. Jedna ráno, druhá odpoledne za mládež. A právě od dob Slovenska jsem se začala pravidelně modlit za druhé lidi takové intenzivnější přímluvné modlitby. Přivedl mne k tomu hlavně jejich kazatel. A protože člověk nemá tolik času, kolik by potřeboval, modlila jsem se i při nějakých činnostech, které nevyžadovaly příliš soustředění. Nebo využívám cestu na autobus, dávám si i cílené modlitební procházky. K tomu chci ale říct, že modlitba nemusí nutně vždycky „tryskat ze srdce", někdy je to docela boj. Proto nezoufej ty, který o modlitbu bojuješ. Věci, které za něco stojí, nebývají vždy tak snadné. Já to mám tak, že někdy je to opravdu krása, nádhera a jde to samo. Někdy se mi nechce, ale překonám se a pak jsem ráda, že jsem to udělala. A někdy se snaží démonické síly zastavit hovory s Bohem, a to je boj. Lze ale vyhrát, nemusí tomu člověk podléhat. Někdy mi lítají myšlenky, tak se cíleně vracím, a někdy jen mlčím, protože i to je modlitba. Měla bych ještě co napsat, ale zde to stačí.

Protože mám dost přátel na Slovensku, zorganizovala jsem minulý rok akci. Ne všichni přátelé se znají, jsou z jiných křesťanských společenství. A tak jsem při letošní návštěvě Slovenska seznámila jednoho svého velmi dobrého přítele z BJB a přímluvce před Bohem s mým manželem a mými kamarády, kteří jsou z ŘKC. Bylo to velmi požehnané, vzájemně jsme se obohatili. Měla jsem z toho ohromnou radost, protože pro obě strany to bylo podnětné a já jsem mohla vidět víc svých přátel pohromadě :).

Z jednoho sboru v AC jsem si přinesla formační vliv, že mluvené slovo má být jednoduché (nikoliv hloupé) a má být přednášeno tak, aby mu porozuměli i ateisté a lidé bez náboženského slovníku. Já jsem člověk církevnický, ale zároveň ve světlých chvilkách i trochu „venkovní", tak to pro mě bylo důležité. Je totiž faktem, že mnohé sbory nepočítají s tím, že by je mohl navštívit někdo zvenčí. Zde to není o nějakém „přizpůsobování se světu", ale o základní srozumitelnosti. Zjistila jsem totiž, že takovým polopatickým vysvětlením přitakají i samotní členové sboru. Někteří prohlašují, že teprve nyní porozuměli křesťanskému obsahu, i když žijí v církvi třeba už dlouho.

U katolíků jsem také zažila oslovení, a to takové, že jsem již dnes členka. O členství v nějaké církvi jsem se rozhodovala až později po letech, protože jsem vnímala, že církev ke křesťanskému životu patří. Není vždycky chyba lidí, že nejsou v církvi, někdy jsou prostě vyštípáni a někdy nechtějí být považováni za fluktuanty, když se nacházejí ve stavu hledání. Kazatelé v menších městech si vše řeknou. Někdy je zklamání tak silné, že už tito lidé nechtějí nikdy žádnou církev ani vidět. Já osobně k závazku členství povzbuzuji, nikdy nic nebude bez problémů. Ohledně členství jsem se rozhodovala mezi baptisty, CB a ŘKC.

Poznala jsem mnoho společenství, kladných i záporných jevů v dané církvi, přímých osobních zápasů členů. Dnes mohu prohlásit, že jsem za toto vděčná, protože mohu pomáhat lidem „na míru". Znalosti problematiky jsou v některých případech velmi vhodné. Má cesta k závazku v církvi byla osmiletá, ale myslím, že jsem ten čas využila. Prožila jsem i náročné chvíle, kdy se mi zdálo, že nic nemá cenu a jestli by nebylo lepší se stát ateistou. Toto jsem ale překonala a tuto zkušenost vyprávím blízkým lidem, o nichž vím, že by jim mohla pomoci. Nejsem ten typ křesťana, který by lidi nutil být vždy nad věcí a tvářit se, že se nic neděje. Dnes s lidmi prožívám jejich radosti i strasti a snažím se je vést k Pánu. Raduji se s radujícími a pláču s plačícími. I když to není dokonalé, je to opravdové.
------------------------------

14. část
Závěrečné shrnutí

Dostávám se k poslednímu článku této série.

Toto vlákno jsem vytvořila z důvodu shrnutí mé minulosti v adventismu. Tato rekapitulace neobsahuje úplně všechno, ale přibližuje důležité mezníky mého života. Toto vlákno mi do budoucna pomůže, aby skutečným zájemcům o můj adventismus přiblížilo mé přemýšlení a já to nemusela stále opakovat. Dále může pomoci některým osobám uvědomit si, že mají možná podobné smýšlení, pochybnosti a nemusí se z toho důvodu pokládat za divné a osamocené.

Jsem také přesvědčena, že vzhledem k mé současné příslušnosti k římskokatolické církvi není žádoucí, abych byla jedním z hlavních hybatelů fóra. Toto bych si myslela i tehdy, kdybych byla členem jiné protestantské církve. Nepřipadalo by mi normální, kdybych aktivně žila a sloužila v nějaké církvi jako člen, a přitom bych se stále nadměrně vracela k adventismu. Představuji si to spíše tak, že pokud už občas na fórum zavítám, tak jako ten, jehož příspěvky nově nebudou „na každém rohu" a budou co se týče četnosti spíše výjimečným faktorem, pokud už tam budou. K tomu se ještě vyjádřím při závěrečném konečném rozloučení s fórem, což ještě není teď.

Samozřejmě počítám s tím, že toto vlákno může být zneužito, jak to už u podobných vyjádření bývá. Nepíšu vůbec nic, co bych nebyla schopna zopakovat z očí do očí před přímými aktéry příběhů, a toto by měla být zásada jakýchkoli „výpisů" na internetu, ať už je píše kdokoli. Můj příběh neobsahuje ženské fňukání ani není psán za účelem zviditelnění se ani pomsty. Viditelná jsem dost a naopak se těším, že budu (alespoň snad na chvíli) viditelná méně. Pokud bych to psala za účelem pomsty, zvolila bych jiný tón a jiný kalibr, kdy bych vytáhla i nějaké pikantní záležitosti. Toto však nemám v úmyslu a navíc toho dobrého bylo víc než toho špatného.

Co se týče adventismu, svého rozhodnutí odchodu jsem nikdy nelitovala a ani jsem neuvažovala, že bych se vrátila. Poznání mentality jiných církví obecně mi nabídlo pro mě přijatelnější alternativu. Jsem ráda, že jsem neskončila v náruči ateismu, ač se nedivím lidem, kteří k takovému závěru došli. Nepodporuji to, ale ani se nedivím. Pro tyto lidi je v mém osobním životě stále místo, pokud o to stojí. Nikomu se nevnucuji.

Jsem si také vědoma skutečnosti, že jsem mnohé svým rozhodnutím odejít z CASD zklamala. V rámci svých možností jsem se však snažila zachovat dobré vztahy tam, kde to šlo. Pro ty mnou zklamané může být slabou "útěchou" to, že život bude i do budoucna chystat různé druhy zklamání, a to i ty zásadní. Proto se nikdy neupínejme k lidem a nevkládejme do nich nadměrné naděje, ale s každým zklamáním běžme k Pánu. Ten s námi může projít všemi životními procesy, kterými nás život i naše rozhodnutí - dobrá nebo špatná - obdařila.

Do své staronové církve vstupuji s plným vědomím toho, že lidská stránka se příliš neliší od členů jiných církví. Všude jsou lidé úžasní i méně úžasní, nejinak je tomu v ŘKC. Lidská povaha se totiž nemění, je stále stejná. Člověk se od doby stvoření nezměnil, stále musí bojovat se svými slabostmi a hříchy. Plnou svobodu mu může dát jen Ježíš Kristus, pokud mu to dovolíme. Do církve nevstupuji pod rouškou naivity a totální nevědomosti, dokonce se i angažuji v méně příjemných církevních záležitostech. Za toto rozhodnutí se rovněž nemíním nikomu omlouvat, i když jsem možná urazila něčí náboženské cítění. Nebylo to ale úmyslem a je to spíš vedlejší produkt tohoto rozhodnutí.

Někdy se může člověk obávat odejít z nějaké církve z důvodu, že by ztratil přátele. K tomu říkám, že pokud současná přátelství stojí jen na příslušnosti k církvi, nestojí za to. Těžká doba vztahy lidí prověří, toto vždycky platilo a bude platit až do konce věků.

Závěrem bych zdůraznila, že CASD nepokládám za sektu. Drtivá většina odchozích odchází v tichosti a nemá potřebu se nějak veřejně projevovat. Dle mého soudu se jedná o legitimní způsob odchodu. Zároveň však zdůrazňuji, že hluboce smekám před těmi, kteří odešli navzdory dobrému „bydlu" a vydali se na cestu, na které nevěděli, co je čeká. Nezalekli se „(ne)tiché pošty", zveřejnili důvody odchodu a vydali se dobrovolně veřejnému pranýři. Smekám.

Na druhé straně jsem si vědoma, že CASD je dnes celosvětová církev, která v sobě integruje různé proudy a podléhá vývoji. Ze srdce děkuji všem členům i příznivcům CASD, kteří se mnou nezištně ušli kus cesty. Děkuji všem za krásné chvíle prožité v církvi, za podporu, pomoc, za zázemí ve sborech, kde jsem byla členkou. Můj vztah k lidem se nezměnil, je stále stejný. Vážím si všech upřímných lidí, jejich služby i humanitární organizace ADRA, jejíž tričko stále nosím. Vážím si všech členů, pro které jsem nebyla jen „misijním objektem". Čas strávený v CASD nevidím jako promarněný, ač některé věci bych dnes dělala jinak. V rámci možností zůstávám s mnohými lidmi z církve v přátelském vztahu. To je mi umožněno díky větší zralosti a vyspělosti. Když jsem odcházela, příliš jsem nevěřila, že by se lidé v CASD mohli někam posunout. Mýlila jsem se. Z nynějších hovorů vím, že Pán pracuje na všech lidech, kteří mu to dovolí. Některé mé hovory jsou s odstupem času mnohem lepší než za mého členství v církvi. Samozřejmě se setkávám i s fundamentalismem a dodnes zažívám nějaké dopady minulosti. Za své rozhodnutí jsem však přijala plnou zodpovědnost. CASD jsem slíbila, že se za ni budu nadále modlit, proto tak činím i v současném životě. CASD přeji vše dobré a Boží požehnání na společné cestě k domovu.

Loučím se s tímto vláknem. Další příspěvky již zde nebudou vkládány, odpovím jen na případné dotazy. Pokud toto vlákno k ničemu není, nechť jde k čertu. A pokud ano, nechť si ho Pán použije k něčemu dobrému – to nemusí být vždy vidět.

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný